13. 2. 2006 Miroslav G. Richter
Svatý křest (svatá tajina křtu) je mezi všemi svátostmi (tajinami) církve na nejpřednějším místě. On je symbolickými veřejemi, skrze něž člověk vstupuje do církve. Přijetí svatého křtu je nezbytnou podmínkou pro spásu člověka. Svatý křest ustanovil Pán Ježíš Kristus. Řekl o něm: "Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království" (Jn 3,5).
Křest je znovuzrození, uvádějící člověka do obnoveného stavu. Církev od prvopočátku udělovala tajinu svatého křtu těm věřícím, kteří projevovali svobodné přání přijmout svatý křest, činili pokání a veřejně vyznali svoji víru. Víra dosvědčená pokáním tvořila nezbytnou podmínku přípravy k účasti na svatém křtu.
Katechumeni - osvícení, kteří byli připraveni k přijetí svatého křtu, před vlastním křtem odkládali svoje šaty na znamení, že "svlékli ze sebe starého člověka". A přijetím svatého křtu přijali, jako nově narození v Christu, nové bílé roucho nevinnosti, symbol nového člověka. Začátek a princip tohoto symbolismu spočívá ve slovech proroka Izaiáše (Iz 61, 10), jakož i apoštola Pavla Galatským (Gal 3, 27). Bílý plášť neofytů je znamením samotného Christa.
V nejstarších zprávách o průběhu výkonu obřadu svatého křtu v prvotní církvi, v jeho původní podobě, není zaznamenáno, že by tento obsahoval nějaké bohaté hymnografické prvky. Tato skutečnost potvrzuje starobylost jak vlastní zprávy, tak i charakteru obřadu u svaté tajiny křtu, která se omezuje na principielní skutečnosti spojené s tímto zásadním liturgicko-ekleziastickým úkonem. Z dochovaných hymnických projevů Božího lidu se zachovaly informace o následujících zpěvech věřících v průběhu obřadu svaté tajiny křtu. Jsou to zpěvy: "Amen. Pane smiluj se (nad námi).". "Tobě, Pane". "Sláva Tobě, Pane, sláva Tobě". a "Alilluja". Dalším hymnickým prvkem je trojnásobný zpěv prvního verše žalmu 31 ("Blažení, jimž jsou odpuštěny viny"). Tento zpěv, který se nachází ve všech rukopisech, se při obřadu svatého křtu ve východokřesťanských církvích zpívá podnes. Zpíval se buď ihned po křtu, nebo po pomazání myrhem, jako vstupní hymnus. Během něj novokřtěnci vystupovali z baptistéria v doprovodu kněží a společně vcházeli do chrámu. (V případě, že průvod neofytů a kněží trval delší dobu, byly přidávány další verše žalmu 31, přičemž po každém novém verši žalmu se opakoval jeho první verš.) Podle původních obyčejů se neofyté odívali (do doby křtu nemluvňat) do bílých křestních rouch, ještě před pomazáním myrhem; nyní se tak děje až po tomto posvátném pomazání - řecká praxe, aplikovaná i u slovanských církví.
V prvotní křesťanské době byla skutečnost přijetí svatého křtu pro každého křesťana zcela zásadní otázkou. Podle tehdejšího smýšlení a nauky církve to byla jediná příležitost k pokání a sebeočistě od všech hříchů. Nové pokání se nepokládalo za možné. V tomto ohledu církevní názor byl dále formován myšlenkami obsaženými v Hermově Pastýři, kde se hovoří o možnosti jednorázového pokání. To mělo být výjimkou danou z milosti samotného Hospodina. Posléze se však ujal výklad, že "Pastýř ohlásil trvalou instituci ještě jednoho pokání po přijetí svatého křtu, v případě těžkého hříchu." Vražda však a cizoložství a zejména zapření Krista, byly nadále z možnosti druhého pokání, popřípadě abolice vyňaty.
Osoby vyloučené z církve, pokud činily pokání, byly pokládány za kajícníky (tzv. poenitentes), kteří sice nemohou být přijati za plnoprávné údy církve, ale kteří mají naději na konečnou Boží milost. Tito byli povinováni stát během církevních liturgických obřadů přede dveřmi chrámů. Postupně i zde docházelo k větší liberalizaci jejich statutu, a k vstřícnějšímu postoji k těmto penitentům, což se projevilo např. tím, že po jistém, zprvu velmi časově dlouhém období pokořujícího ostrakizování, byli tito připuštěni k plnému společenství v církevní pospolitosti. Časem se zaužívala praxe, že biskup má právo připustit druhé pokání, a to i v případě zmiňovaných tří největších hříchů (vražda, pohlavní nekázeň a zapření Krista).
Křest byl pokládán za nutnou podmínku ke spasení člověka. Od prvopočátku církev učila, že křest smývá všechny viny, spáchané do vlastního křtu.
Nově pokřtění se nazývají "neofyté" (z řec. "neophytos" - "čerstvě vyrašený"), protože se zrodili k novému životu ve víře. Výraz "neofyt" pochází od sv. apoštola Pavla (1 Tim 3,6).
Křest zavazoval k novému životu. Byl spojen s exorcismem a odřeknutím se ďábla a všeho, co s ním je spojeno a čím se projevuje. Křest se původně v celé církvi prováděl trojnásobným ponořením křtěnce do křestní vody. Za tím účelem byla při chrámech stavěna velká baptistéria.
Křtilo se nejčastěji o velikonocích a v následujícím velikonočním období až do svátku Letnic. Kolem roku 300 po Kr. je doložena existence institutu kmotrovství. Zemřel-li kdo jako mučedník pro Krista, byl pokládán za pokřtěného - tzv. křest krve.
(Úryvek z práce M. G. Richtera "Středoevropské křesťanství, Slované a cyrilometodějské mise")
