Svatá pravda
16. 1. 2006 Stanislav Motl
(Doplněno 14. 9. 2006)
Moderátor (Josef Klíma):
Málo věcí se zdá tak samozřejmých jako to, že inkviziční procesy s čarodějnicemi, při nichž nevinné ženy úpěly na mučidlech a končily v plamenech, byly nespravedlivým a stupidním zvěrstvem. Jenže, kdyby to bylo tak samozřejmé, nejspíš by se za to už církev dávno omluvila. Přitom, jak uvidíte v reportáži Stanislava Motla, k omluvě se ani po třech stoletích nijak nechystá.
Záběry z filmu Kladivo na čarodějnice, Marie:
My jsme se stýkali na čarodějnických shromážděních na Petrových kamenech, tam jsem chodila, můj muž Kašpar, můj muž Kašpar, děkan Lautner, a potom jsme smilnili.
Záběry z filmu Kladivo na čarodějnice, Jindřich Boblig:
Marie, podívejte se mi do očí!
Záběry z filmu Kladivo na čarodějnice, Marie:
Pan děkan souložil se svou kuchařkou a se mnou.
Byla to doba, která tehdy ochromila život v Šumperku a v celém širokém okolí. Na ohnivých hranicích uhořelo tenkrát více než 60 lidí obviněných z čarodějnictví. Patřil mezi ně i Kryštof Alois Lautner, katolický kněz, který stále marně čeká na to, až ho jeho církev, s jejímž vědomím šel na hranici, plně očistí a rehabilituje. Nestalo se tak. Ani letos, kdy uplynulo 320 let od jeho upálení.
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Nakonec se totálně povedlo, no, nějakou tichou cestou se to přešlo, že mu byla odhalena pamětní deska, jako v Šumperku na bývalé faře, ale ta rehabilitace se neuskutečnila.
Komu a proč vlastně kněz s tolik tragickým osudem může ještě po tolika letech vadit? Odpověď začínáme hledat na smutně proslulých Petrových kamenech, místech obestřených tajemstvím a krví. Stoupáme sem přesně 35 let po natočení dnes již legendárního a dlouho trezorového filmu Otakara Vávry, Kladivo na čarodějnice. Ony ty čarodějnice to měly jednodušší, protože ony lítaly.
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Takže, Šumperk a Velké Losiny, které se nás vlastně nějak nejvíc dotýkají, nebo nás zajímají, tak jsou přibližně v těchto místech. Čili, odtud vlastně směřovaly údajně ty čarodějnice na těch košťatech, kozlech, jako na těch dopravních prostředcích.
Pověsti o čarodějnictví a spolcích s ďáblem zasáhly tenkrát takřka celou západní Evropu. Obviňovány byly často i nejrůznější bylinkářky, lidé, které bychom dnes mohli nazvat léčiteli. Stačilo třeba, aby se na takového člověka obrátila pověrčivá mladá žena, která hledala, dejme tomu, nápoj lásky, a už to pro svatou inkvizici byl důkaz o spolčení s ďáblem. Inkvizitoři měli i svou bibli, Malevs Maleficarvm, nebo-li Kladivo na čarodějnice.
Autor předčítá z bible inkvizitorů:
Vezmou si mast, kterou, jak jsme řekli, vyrobili podle ďáblova návodu z údu dětí, zvláště těch, které byly zabity před pokřtěním. Pomažou s ní židli, nebo násadu od koštěte a ihned poté se zvednou do vzduchu, buď ve dne, nebo v noci.
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Ony dělali různé masti, především z durmanu, a já nevím, prostě tady z těchto rostlin, a byly schopny teda vyvolávat různé pocity. Praktikovalo se to zpravidla tak, nebo doporučovalo se, že se mají prostě natírat především nějaká nejcitlivější místa, čili především pohlavní orgány, třeba ženy si ji tam natíraly. A jsou známy i případy dokonce, že i třeba si natíraly jako ta košťata a prostě masturbovaly, což jako je teda vyloženě erotická záležitost. No, a teď to se jako vstřebávalo do organismu nějakým způsobem, a ony měly pocit, že létají.
Všechno začalo na květnou neděli roku 1678, kdy se pověrčivá žebračka pokusila při mši ukrýt svatou hostii. Chtěla ji dát do žrádla krávě, která špatně dojila. Žena byla ovšem obviněna z čarodějnictví, začalo zatýkání.
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Údajně tady v těch místech se mělo nacházet původní vězení, kde samozřejmě byli vězněni teda ti nešťastníci při čarodějnických procesech, ale dokonce se tady mělo i mučit.
Fámy o čarodějnicích se rychlostí blesku šířily celým krajem. Hovořilo se o masovém spolčení se satanem. Představitelé světské a církevní moci hledali někoho, kdo by čarodějnice a čarodějníky odhalil, zkušeného inkvizitora a horlivého katolíka, až ho našli. Starce, trpícího pakostnicí.
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Traduje se, že snad toto by mohl být portér Boblig jako ve stáří.
Soudce Boblik si z odhalování čarodějnic a ze záchrany jejich hříšných duší udělal výnosný obchod, proto také začal posléze zatýkat hlavně bohaté lidi. Dobře věděl, že jejich majetek propadne vrchnosti a z velké části právě jemu.
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Za všechno se platilo, za natažení na skřipec se platilo, za utažení jako paličnice se platilo, to byly stanovené taxy. Tam bylo myslím 15 Krejcarů za natažení na paličnici. Za upálení potom bylo přes 2 Zlatky museli zaplatit.
A kdo třeba platil?
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
No, pokud samozřejmě byli bohatí, tak to zaplatila rodina. Platili samozřejmě výdaje za stravu, protože tehdejší stát se samozřejmě nestaral o tyhle ty věci. Čili, toto všechno stálo jako hodně peněz. A pokud jako ti lidé na to neměli, tak to platila vrchnost.
Všude vládl strach. Nikdo nevěděl, co bude příští den, jestli ho třeba závistiví soused neoznačí za čarodějníka, nebo za čarodějnici. Jeden člověk se ale postavil proti, šumperský páter, Kryštof Alois Lautner. Vzdělanec, označovaný také za muže knihy a pera. Ve Zlíně kázal, že víra v čarodějnice je holý nesmysl. Historik, doktor teologických věd, páter František Jindřich Holeček patří mezi hrstku lidí, kteří před více než pěti lety iniciovali vznik komise, která se rozhodla čarodějnické procesy přehodnotit. Prostudoval nejrůznější archivní materiály, včetně výslechových protokolů.
P. ThLic. PhDr. František J. Holeček, teolog a historik:
Především, a tím si myslím, že asi nejvíce dráždil, že se vymykal z řady, a stával se automaticky podezřelý. Byl mužem, který vlastně překročil běžné hranice, do kterých ho funkce děkana a kněze vymezovala. Měl kolem sebe obrovské, živé společenství laiků. Přátelil se s těmi lidmi, překračoval hranice, bych řekl, té klerikální vyčleněnosti. Tím automaticky Bobligovi ovšem poskytoval šanci vlastně zneužít prostřednictvím těch vynucených výpovědí tuto skutečnost k tomu, aby byl obviněn.
Komisi tvořilo pět historiků, také pedagogů z teologické fakulty olomoucké univerzity. Pracovali řadu let a velkou pozornost věnovali rovněž osvětlení úlohy soudce Jindřicha Bubliga.
P. ThLic. PhDr. František J. Holeček, teolog a historik:
Byl to člověk nepředstavitelně závistiví, dravý, člověk, který se skutečně živil jako hostinský, ačkoliv byl nedostudovaný právník, prostě neměl příležitost. A najednou se objevila a naskytla, a mohl se uplatnit. A dokonale znal ten mechanismus manipulace lidského vědomí prostřednictvím skrytého zastrašování.
To je kniha procesů, ne?
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Inkviziční kniha, ano. Tam jsou protokoly jednotlivých procesů s těmi nešťastníky. Takhle to tam vlastně bylo napsáno, čili oni tady dávali, a tady byly zapsány, ty otázky se od sebe vlastně nelišily. Vždycky se zeptali, jak se jmenuje, na věk, jestli je vdova.
A je tady Boblig.
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Ano, tady je, ano. Der Heinrich Franz Boblig z Domstatu, inkviziční direktor.
Po několika letech bádání komise konstatovala, že upálení děkana Lautnera bylo tragickým omylem. Čekalo se pak rozhodné slovo někoho z hlavních představitelů římskokatolické církve. A výsledek? V září 2000 se v Šumperku uskutečnila vzpomínková slavnost. Přijel rovněž olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který tu pátera Lautnera označil za svědka víry, a to bylo v podstatě všechno. O pět let později se v Mohelnici, kde byl Lautner zatčen a upálen, uskutečnila slavnostní bohoslužba. Celebroval ji Lautnerův nástupce v Šumperku, Vojtěch Kološ. Rovněž i on patřil k těm, kteří přišli s nápadem pokusit se očistit Lautnerovu památku. Jaký on byl ten Kryštof Lautner?
P. Vojtěch Kološ, katolický kněz, Šumperk:
Byl lidský, měl slabosti lidské, dovedl vstanout, ale jako v dané chvíli jako neudělal kompromis, a prostě dovedl jako to doložit obětí svého života, což my dneska nesmažeme.
Přes všechna hezká slova, která z úst církevních představitelů zazněla a zaznívají, k Lautnerově rehabilitaci nedošlo. Opět se ptáme proč? Měl opravdu nějaké lidské slabosti, které mohou někomu vadit i po tolika letech, anebo v tom je ještě i něco jiného? On se vlastně k tomu poměru s tou svojí kuchařkou přiznal, že jo, nějak?
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Tam se, pokud vím, v těch protokolech, jako někde přiznává, no, že prostě měl s ní poměr.
Byla to právě Lautnerova hospodyně Zuzana, kterou, stejně 35 dalších obviněných, Boblig mučením donutil, aby proti děkanovi, který byl nakonec rovněž zatčen, vypovídali. A byli to z dnešního pohledu ty nejneuvěřitelnější věci.
Autor čte z bible inkvizitorů:
Čarodějnice samy jsou často vídány jak leží na zádech v polích, nebo lesích, obnažené až doposledka, a z pole jejich údů, stejně jako z pohybů jejich nohou a stehen je zřejmé, že konají pohlavní akt a mají orgasmus, takže pro ty, co stojí vedle neviditelně, souloží s inkuby.
Luděk Štípl, historik:
Tak, já si myslím, že v Mohelnici a okolí se vyskytuje dosti často o Lautnerovi a o procesech, a ti věřících, já bych řekl, že jsou prostě rozděleni na dva takové tábory. Ten jeden říká: "Lautner, vždyť to je světec!". Existuje i druhý tábor, který říká: "17. století mělo svoje nějaké pravidla a regule, kterým my dneska nerozumíme, a přeci činitelé v církvi byli vysoce vzdělaní lidé. Museli vidět, co se děje. Možná na tom něco pravdy bylo, Bůh ví, jak to s tím Lautnerem bylo!".
Ať to zní jakkoliv neuvěřitelně, ještě i dnes je tedy Lautner považován zřejmě některými věřícími za ďáblova sluhu. Ale vraťme se do roku 1680, kdy byl Kryštof Alois Lautner zatčen. Protože odmítal přiznat, že obcoval s desítkami čarodějnic, a že létal na chlupatém kozlu na Petrovy kameny, Boblig přistoupil k mučení. Stalo se tak poté, co mu k tomu dal volnou ruku Lautnerův představený, olomoucký biskup.
Autor čte z výslechového protokolu:
Prvním stupněm mučení, nebo-li tortur Kryštofa Aloise Lautnera byla palečnice. Páter Lautner vydržel desítky minut drcení svých palců, v jednom okamžiku mu hlava klesla na prsa, což kat bral jako přiznání. Ovšem po odšroubování závěru, Kryštof Lautner zase všechno odvolal.
Jak je z výslechových protokolů patrné, Boblig se mučení aktivně účastnil. Horlivý byl zejména při torturách mladých žen. V těchto případech se snažil mučení přerušovat. Snad proto, aby hrůzné okamžiky trvaly co nejdéle.
P. ThLic. PhDr. František J. Holeček, teolog a historik:
Je to člověk bezpochybně sadistický, a je to ten sadismus moci nad druhými, že on je fascinován tím, jakým způsobem je dokáže mít v rukou, tak úžasně vzdělané, otevřené a lidské lidi, jako je Kryštof Alois Lautner.
František Fiala, kastelán zámku Velké Losiny:
Tam byla nějaká úchylka toho, že asi není normální to, že člověk pozoruje druhého člověka, kterého týrají, nebo mučí, ne prostě ho nějakým způsobem zbavují života, a dělá mu to dobře. To nemůže být jako normální.
Kryštof Alois Lautner vydržel i druhý stupeň tortury, kdy mu kat drtil nohy ve španělských botách. Boblig pak začal panikařit. Věděl, že pokud neuspěje ani u třetího stupně mučení, měl by děkana podle zákona propustit. To nechtěl v žádném případě dopustit. Když Kryštof Alois Lautner vydržel všechna mučení, Jindřich Boblig nařídil třetí stupeň tortury, natažení na skřipec. Lautner byl natažen na takovýto nástroj, posuvné prkno opatřené kladkou a vrátidlem, to napjalo tělo až k prasknutí, na nohou ještě byla závaží. V prvním okamžiku Kryštof Lautner omdlel, dali mu několik dnů oddechu, potom ho dvakrát za sebou natáhli opět na skřipec. Odolával dlouho, ale potom podlehl. Přiznal se, věděl, že ztratil svůj život. Kryštof Alois Lautner byl za masové účasti lidí, kteří to považovali za velkou atrakci, upálen. Stalo se tak 18. září 1685. Nedostudovaný hospodský mohl tedy slavit triumf nad mužem pera a knihy. Proč vlastně páter Kryštof Lautner nebyl dosud rehabilitován? Na to jsme se chtěli zeptat osoby nejpovolanější, hlavy římskokatolické církve u nás, pana kardinála Miroslava Vlka. Pan kardinál nám vzkázal prostřednictvím elektronické pošty, že se k této věci nebude do televize vyslovovat. A vyslovil přání, ať se nám tuto divnou událost podaří náležitost osvětlit. Proč ale to mlčení? Proč ta vyhýbavá odpověď? Proč se vedení církve nemůže k případu Kryštofa Aloise Lautnera jednoznačně postavit?
P. ThLic. PhDr. František J. Holeček, teolog a historik:
My nejsme nikým oprávněni, ani bychom nebyli, abychom vstupovali do procesu, který se odehrál před několika stovkami let. Daleko důležitější je skutečně se otevřít tomu, co se stalo, a vzít na sebe odpovědnost za naše národní ději v té plné bázi i tíze, které s sebou přinášejí.
Jenomže si uvědomme, že to, co se tenkrát odehrálo, není nic zapomenutého. Čarodějnické procesy neztrácejí platnost ani v dnešní době.
Mgr. Drahomír Polách, historik a archivář:
Byl on tím pravým viníkem? On v podstatě byl jenom nástrojem, který vykonával tyhle ty věci, ale v 50. letech to bylo to samé. Copak Urválek byl tím hlavním jako viníkem? Nebyla spíš atmosféra, nebo respektive, že si to někdo přál?
P. ThLic. PhDr. František J. Holeček, teolog a historik:
Když sledujete, jakým způsobem se sebou dokážeme jednat navzájem v této zemi, v politických zápasech teď před volbami, takže vlastně užíváme velmi podobné demolizační mechanismy. A ta laciná demolizace protivníka bez úcty k tomu člověku, bez úcty k lidské důstojnosti, k odlišnosti názoru druhého, je prostě vražedná. Nemá možná dnes tu příležitost rozvinout ty mechanismy ve stejném procesní míře, ale ten zárodek, ten klíček, už sám o sobě ukazuje, že kdyby se ta ona příležitost naskytla, tak by k tomu ti lidé docela snadno dokázali přikročit. A z toho mi jde mráz po zádech, a proto se i dnes na Vávrův film po těch letech samozřejmě dívám. A tam někde v hloubce tkví poselství Kryštofa Aloise Lautnera.
Záběry z filmu Kladivo na čarodějnice, Jindřich Boblig:
Měl odvahu, pevný cíl, a žádné ohledy, protože já nejsem obyčejný člověk. Já už nejsem obyčejný člověk, já už jsem nahoře.
Jindřich Boblig se dožil spokojeného stáří, umřel až v 81 letech ctěn a uznáván tehdejší společností. Kryštof Alois Lautner umíral opuštěný svými nejbližšími, včetně tehdejších představitelů katolické církve a na své očištění čeká dodnes.
14. 9. 2006
Pozn. redakce: Je třeba upřesnit, že katolická církev se omluvila za
"díl viny církve na procesech" - viz příspěvek v knize
návštěv Listáře ze dne 11. 9. 2006. Děkujeme tímto naší čtenářce
za upozornění. (mh)
(Převzato z pořadu televize Nova
Na vlastní oči ze dne 3. 1. 2006
Pro Listář vybral mgr
Foto převzato z www.barrandov.cz)
