Stav dialogu mezi pravoslavnými a katolíky
6. 11. 2006 Reinhard Thöle
Volba papeže Benedikta XVI. proběhla přesně v době (v dubnu 2005),
kdy se v Moskvě konalo 23. setkání bilaterálního teologického dialogu
mezi Ruskou pravoslavnou církví a Evangelickou církví v Německu (EKD).
Biskup Wolfgang Huber, předseda Rady EKD, vedl při své krátké návštěvě
v rámci tohoto dialogu spolu s patriarchou Alexejem II. a na jeho pozvání
v jeho soukromé kapli společnou modlitební pobožnost u příležitosti
60. výročí konce 2.světové války. 1) Když byli poté členové ruské
Komise pro dialog dotazováni, jaký je jejich názor na nově zvoleného
papeže, odpovídali po diplomatických zdvořilostech většinou napůl žertem
a napůl vážně, že se asi od německého papeže dá očekávat lepší
poměr k Ruské pravoslavné církvi než od jeho polského předchůdce.
Skutečně, ač se papež Jan Pavel II. snažil svou cestovatelskou diplomacií (např. historickou cestou do Rumunska v r. 1999) zlepšit poměr k pravoslaví, zatížený politickým převratem z r.1990, byl přesto považován za zastánce předpřevratové církevní politiky, a tudíž zodpovědného také za zřízení nových katolických diecézí na ruském území (bez dohody s pravoslavím) a za nové posílení uniatů v bývalých komunistických zemích. Návštěva Ruska, kterou si tento slovanský papež toužebně přál, ztroskotala pokaždé na odporu Ruské pravoslavné církve.
Naproti tomu nově zvolený papež Benedikt XVI. může při nástupu svého úřadu počítat s pozitivními očekáváními se strany pravoslavných. Nejen proto, že je Němec - také proto, že některé jeho počiny ze samého začátku pontifikátu lze vykládat jako blízkost k pravoslaví. V papežském znaku se vzdává tiáry, trojité papežské koruny, a nahrazuje ji mitrou, biskupskou pokrývkou hlavy. Jako znamení úřadu nosí široké pallium (v této formě je naposledy nosil Lev IX., za jehož pontifikátu došlo v r. 1054 ke vzájemné klatbě), což by odpovídalo pravoslavnému biskupskému homoforu, a příležitostně také mitru s ikonami čtyř evangelistů, odpovídající pravoslavné biskupské koruně. Pro pravoslavné je nezapomenutelná jeho formule jednoty, později často citovaná, kterou vyslovil jako profesor teologie 27. ledna 1976 ve Štýrském Hradci: "Řím nemusí vyžadovat od Východu, aby z učení o primátu uznával více, než bylo formulováno a praktikováno v prvním tisíciletí." 2) Pravoslavní teologové důkladně studovali Ratzingerovy spisy k teologii bohoslužby a velmi je chválili, protože je lze považovat za blízké tradici církevních otců. 3) Pravoslavná strana očekává od něho jako od "papeže-teologa", že přispěje k vyjasnění mnohého nejen ve vzájemném dialogu, nýbrž i uvnitř katolické církve. Obnovení dialogu mezi pravoslavím a katolicismem, který v posledním desetiletí uvázl, naplánované v předběžných rozhovorech, bylo 29. června 2005, na svátek Petra a Pavla, potvrzeno delegací Ekumenického patriarchátu, která se tohoto svátku tradičně účastní. 4) Mezitím byli rovněž jmenováni členové Komise pro dialog.
Malé dějiny konfliktů mezí pravoslavím a katolicismem
Emocionální a teologické překážky mezi pravoslavnými a katolíky nejsou zanedbatelné. Východní pravoslavná církev, společenství více než patnácti samostatných, často národně utvářených církví, spojených společnou liturgickou, dogmatickou a církevně právní tradicí, považuje sama sebe za dědičku duchovně-teologického odkazu nerozdělené církve prvního tisíciletí, jak se projevuje v tradici církevních otců. Z jejího pohledu církev římskokatolická sešla z cesty ortodoxie zdůrazněním primátu papeže a s ním spojených právních mocí, a zejména novými definicemi věroučných pravd (dogma a o nemylnosti, primát jurisdikce, Mariino neposkvrněné početí a tělesné nanebevzetí).
Jako datum rozdělení na byzantskou východní církev a římskou západní církev se v dějinách církve udává většinou 16. červenec 1054. Toho dne římský kardinál Humbert (na základě plné moci papeže Lva IX., mezitím zemřelého) položil na oltář chrámu Hagia Sophia klatební bulu proti patriarchovi Michaelu Kerullariovi. Jeho plná moc sice podle tehdejšího katolického církevního práva už neplatila, avšak byzantský císař nato bez souhlasu své církevní synody vyobcoval všechny, kdo s Humbertovou klatební bulou souhlasili. Toto tzv. "velké schisma" bylo pouze jedním z milníků již po staletí probíhajícího odcizení, které jím vyústilo do oficiálního rozkolu a 4. křížovým tažením v r. 1204 se ještě prohloubilo. Teologie Východu se nadále držela svého apofatického názoru, že věroučné pravdy jsou v posledku nedefinovatelné a uchopitelné jedině prostřednictvím uctívání, zatímco Západ chápal věroučné pravdy spíše jako scholasticky definovatelné možnosti. Pro Východ zůstala církev v prvé řadě pneumatickou institucí, kterou vede Duch svatý v mystériu eucharistie. 5) Na Západě se církev vyhrocuje v právně proorganizovanou instituci pod vedením římského papeže.
To, že společné vyznání víry z r. 381 bylo změněno dvěma dodatky ("deum de deo" v 1. čl. a "filioque" ve 3. čl.), pociťuje pravoslaví dodnes nejen jako teologicko-dějinnou, nýbrž i jako emocionální zátěž. Zvláště dobytí Konstantinopole s cílem zřídit tam latinskou císařskou říši a latinský patriarchát se ještě dnes považuje za otevřenou ránu, a nadto se dává do souvislosti se západní povýšeností vůči církvím Východu. 6) Po staletí se Řím snažil východní církve znovu získat pomocí "unijní politiky" a v konečném důsledku jim vnutit kritéria a učení římské teologie. Koncily v Lyonu r.1245 a ve Ferraře a Florencii v letech 1437-1439, usilující o unii, ztroskotaly. Pád Konstantinopole v r. 1453 roztržku mezi Východem a Západem zesílil. Pravoslavné církve klesly z hlediska Říma tak nízko, že se ocitly v kompetenci Kongregace pro propagandu, založené ve Vatikáně v r. 1622, jejímž cílem - kromě misií mezi pohany - bylo "obracet heretiky a schismatiky Východu" a přivést je zpět do církve římské.
Problematika "uniatů" 7)
Vznikaly katolické východní církve, "uniaté" (pro pravoslavné je toto slovo nadávka), které vstoupily do unie s Římem v různou dobu, na různých místech a za různých podmínek. Tato unie znamenala odtržení částí pravoslavných lidových církví (přestup celých církví byl výjimkou); dosahováno ho bylo "unijními metodami" (tajné konverze jednotlivců, církevně politické pletichy, podvracení) a pravoslaví je považovalo za loupež. Ve společenství s Římem si tyto katolické církve Východu musely často nechat líbit latinizaci svých ritů, struktur a právních norem. Tradice východních církví byla z pohledu latinské církve méněcenná. Když pak za 2. světové války postupovala komunistická vojska na Západ, byly v oblastech pod komunistickou mocí uniatské církve (včetně svého majetku) začleněny "zpět" do pravoslaví, což se dělo pod státním tlakem pomocí oficiálních, pravděpodobně ale inscenovaných petic uniatských duchovních. Pravoslavná církev to cítila jako zadostiučinění. Kněží, kteří zachovali věrnost unii, byli zatčeni nebo odešli do ilegality. Za Casarolliho zaujal sám Řím ve své zahraniční politice vůči vlastním východním církvím ambivalentní postoj.
Nové katolické hodnocení
K novému hodnocení pravoslavných, ale i katolických východních církví ze strany Říma docházelo postupně od vydání encykliky Lva XIII. "Orientalium Dignita" z r. 1894. Byly nadále považovány za církve téže důstojnosti a téhož práva jako církev římská. Papež Jan XXIII., pokládaný za iniciátora "dialogu lásky", zahájil svými návštěvami a symbolickými gesty (setkání na pouti do Svaté země, vrácení Ondřejových relikvií do Konstantinopole, papežova návštěva ve Fanaru, návštěva druhé strany v Římě) otevření vůči pravoslaví a pozval pravoslavné delegáty jako pozorovatele na II. Vatikanum. Různé koncilové dokumenty (např. "Lumen Gentium" čl. 21 a "Orientalium Ecclesiarum") vidí pravoslavné v nové velké eklesiální blízkosti k římské církvi. 7. 12. 1965 prohlásily obě strany slavnostně, že klatba z roku 1054 je z paměti církve vymazána.
Pokoncilní dialog
Po přípravných pracích byl pak v r. 1979 sjednán Teologický dialog a ustavena Mezinárodní komise pro dialog. Podařilo se vydat několik významných dokumentů: "Tajemství církve a eucharistie ve světle tajemství Nejsvětější Trojice" (Mnichov 1982); Víra, svátosti a jednota církve" (Bari 1987); "Svátost kněžského svěcení ve svátostné struktuře církve, zvláště význam apoštolské posloupnosti pro svěcení a jednotu lidu božího" (Nové Valamo 1988). Uprostřed období politického převratu v bývalé sféře komunistické moci byl už pro setkání ve Freisingu (1990) navržen dokument "Konciliarita a autorita", toto téma však bylo na naléhání pravoslavných ponecháno stranou a o existenci uniatských církví a uniatismu se jednalo na základě textu vypracovaného jednou ze subkomisí. Srbský patriarchát bojkotoval Dialog od r. 1986, patriarchát jeruzalémský z Dialogu vystoupil v r. 1989 a řecká církev se projevovala rezervovaně.
Zdálo se, že se blíží konec Dialogu, avšak zásluhou patriarchy Bartholomaia z Konstantinopole, uvedeného do úřadu v r.1991, bylo ještě jednou možno následující zasedání v Balamandu (1993) uznat za platné, konané s účastí celé ortodoxie. Dokument s názvem "Uniatismus - překonaná metoda sjednocení - a současné hledání plné jednoty" vylučuje koncepci ekumeny jako "návratu" pravoslavných církví, odsuzuje historické pokusy o jednotu i používané metody jako mylné a popisuje hledání budoucí jednoty jako společné hledání sesterských, na jedné úrovni stojících církví.
Krize pokoncilního dialogu mezi pravoslavím a katolicismem
Politický převrat v bývalých v komunistických zemích východního bloku způsobil, že se uniatské církve, zatlačené do podzemí, mohly znovu organizovat a uplatňovat nárok na majetek, který jim byl za komunismu zabaven. Pravoslavní v tom viděli probuzení uniatismu a kampaň řízenou z Říma pomocí finančních prostředků a katechetického materiálu. Řím sám zdůrazňoval základní náboženská práva svých církví. V dokumentu "Všeobecné principy a praktické normy pro koordinaci evangelizace a ekumenického angažmá katolické církve v Rusku a v ostatních státech Nezávislého společenství států" (1. 6. 1992), vydaného papežskou komisí Pro Russia, jsou katolíci vyzýváni, aby při budování struktur obcí zachovávali vůči pravoslavným nejvyšší ohleduplnost. Na místě samém je však uvnitř katolické hierarchie i obcí slyšet jiný tón. Kromě toho založil Řím - bez předchozího dojednání s ruskou ortodoxií - biskupství a dosadil hodnostáře, což bylo pociťováno jako útok. (Ovšem ortodoxie sama při zakládání biskupství v západních oblastech také nevedla předběžné rozhovory s katolickou církví.) Nárok "provádět evangelizaci" tradičně ruského obyvatelstva jinou než pravoslavnou církví je popíráno; pravoslaví razí pojem "kanonické teritorium" Ruska a jiným církvím přiznává pouze duchovní odpovědnost za jiné národnostní menšiny. To vše vedlo od r. 1993 k prakticky úplnému zastavení dialogu mezi pravoslavím a katolicismem.
Co se očekává od obnovení dialogu
Dalekosáhlou vizi vyslovil známý ruský ortodoxní biskup Ilarion (Alfejev) z Vídně. Ten se domnívá, že v Evropě dojde v nejbližší době k boji na život a na smrt mezi křesťanstvím a relativismem. Vidí v budoucnu možnost evropské, katolicko-pravoslavné aliance, která by jednotně postupovala proti sekularismu, liberalismu a relativismu a vystupovala jako partner v politice a ve společnosti. Zároveň naléhá na vyřešení problému uniatismu. 8) Tehdejší předseda Komise pravoslavných církví v Německu Kallis je přesvědčen, že zlepšení vztahů obou církví závisí na tom, jestli se podaří rozptýlit nedůvěru mezi oběma církvemi, která jejich vztah narušuje od politické změny ve Východní Evropě. 9) Patriarcha Bartholomaios žádá návrat pravoslavných i uniatů na Ukrajině pod svou jurisdikci, přičemž by společenství uniatů s Římem mohlo zůstat zachováno. 10)
Že očekávaný pokrok v dialogu pravoslaví a katolicismu nepůjde na úkor evangelických církví, zdůraznili v prosinci 2005 při oslavách 40. výročí zrušení klatby kardinál Lehmann i metropolita Augoustinos. 11) Téhož názoru je rovněž kardinál Kasper. Odmítá nařčení z proselytismu a zdůrazňuje nutnost mnoha malých kroků, vedoucích ke smíření. 12) Sjednocení s pravoslavnými vidí v evropských souvislostech. 13)
Naděje na úspěch dialogu mezi pravoslavím a katolicismem
Dosavadní dialog mezi pravoslavím a katolicismem lze považovat za úspěšný, neboť zjednal jasno mezi církvemi ve třech zásadních předpokladech. Eklesiologická základna je dána používáním pojmu "sesterské církve". Přísně teologicky vzato není sice tento pojem zatím vyjasněn, avšak jako představa cíle je používán už na cestě k cíli. Během dialogu byla nalezena společná řeč, kterou lze považovat za hledání rovnováhy mezi dogmatickou definicí katolíků a duchovní reflexí pravoslavných. Vcelku byl pro obě tradice nalezen a popsán bohoslužebný a svátostný vztahový rámec, daný teologií a církevní institucí.
Ovšem s otázkou primátu a uniatismu přicházejí teď na pořad dne rozhodující teologické a emocionální překážky, jejichž řešení nebude snadné, zejména zůstane-li Řím na své pozici. Kdyby se Řím pohnul ve smyslu dřívějších výroků profesora teologie Ratzingera, bylo by to zajímavé i pro evangelickou stranu. Řím vstupuje do dialogu jistě s koncepcí, která se staví k pravoslaví diferencovaně jak z hlediska dějin teologie, tak z hlediska systematické teologie, a která zároveň umožňuje jasnou strategii, zaměřenou na cílovou představu a na to, jak asi bude přijímána realizace dokumentů. Pravoslaví musí při svém vystupování vůči katolické straně více zdůrazňovat rozličné hlasy uvnitř jednotlivých církví. Výsledky dialogu by asi na straně pravoslaví nebyly přijímány tak snadno jako na straně katolické.
Kouzlo očekávání
O ekumeně se v posledních letech jednalo často pod heslem "V nejbližší době se neočekávají žádné převratné výsledky." V důsledku toho se vžil názor, že bude lepší, když se každá církev bude zabývat svým vlastním profilem a ekumena bude jakousi formou diplomacie bez iluzí. Přitom se zhusta přehlíželo, že nemít žádná očekávání znamená ekumenu ochromovat a znehodnocovat. Po zvolení nového papeže náhle ožila očekávání a na obzoru vyvstává kouzlo nového setkání, při němž už nepůjde o to, profilovat se jeden proti druhému, nýbrž o to, nově se profilovat společně. Zdá se, že setkání, od něhož skutečně lze něco očekávat, bude jednou možné. Trvání takového dialogu, jeho možné výsledky a datum přijetí jeho výsledků nelze odhadnout. Avšak skutečnost, že odročený dialog, zatím stojící na pokraji zhroucení, by měl být obnoven a že to budí takové očekávání a takový rozruch, to je jev, který mluví sám za sebe. A je to snad pouhé zbožné, iluzorní přání, myslet si, že i dialogu mezi reformovanými a katolíky by velmi prospělo nové vykročení? Byl to přece sám současný "papež-teolog" ve své funkci prefekta Kongregace pro víru, kdo zabránil nezdaru "Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění" z r. 1999.
V každém případě: Teologický dialog mezi pravoslavím a katolicismem stojí na začátku své nejzajímavější etapy.
Přeložila Helena Medková
Poznámky:
1: Viz 4. Theologisches Gespräch zwischen ROK und EKD
in Moskau, v: Mitteilungen aus Ökumene- und Auslandsarbeit, Breklum 2005,
85-93 
2: Viz G. Larentzakis, Der neue Papst und die ökumenische Hoffnung, v:
ContaCOr 7 (2005), 78-80
3: Viz J. Ratzinger, Der Geist der Liturgie, 6. vyd., Freiburg 2002
4: Viz U. Ruh, Durchbruch, v: HK 59 (2005), August 2005, 382
5: Viz E. Sauser, So nahe steht uns die Ostkirche, Frankfurt/M. 1980, 11-37
6: Latinský patriarcha jeruzalémský podléhá ostatně dodnes římské
Kongregaci pro východní církve!
7: Viz R. Thöle, Die katholischen Ostkirchen und das Problem des Uniatismus,
v: týž (ed.), Zugänge zur Ortodoxie, Göttingen 1998, 278-288
8: Viz Bishof Ilarion von Sien und Österreich, Der Katholisch-orthodoxe
Dialog heute, v: OA IX (2005) 10, 2-6
9: Viz A. Kallis, Neuer Aufbruch im ortodox-katholischen Dialog?, v: OA IX
(2005) 9, 2-4
10: Viz H. Gstrein, Osterbotschaft von Bartholomaios I., v: ContaCOr 7
(2005) 1, 81
11: Viz SELK-info Nr. 306, Januar 2006
12: Viz Kardinal Kasper über die Beziehung mit der orthodoxen Kirche vom 8.
7. 2005, ZENIT.org- ZG05070811
13: Viz Kardinal W. Kasper, Die Zukunft der Ökumene in römisch-katholischer
Sicht, v: OA IX (2005) 10, 6-10
(Převzato z časopisu Getsemany 7/06
Pro Listář vybral mh
Foto převzato z www.ekd.de)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
