31. 1. 2006 Miroslav G. Richter
V římské polyteistické společnosti patřilo křesťanství k těm náboženstvím, které se od tradičních náboženství lišily již tím, že byly monoteistické. K těmto náboženstvím patřilo náboženství židovské, mithraismus a křesťanství.
Středoevropské křesťanství bylo pod dominantním vlivem západořímského života a institutů, později pod vlivem západořímské křesťanské církve, jež zformovala prvotní a základní pojmologii, vzorce chování, etického křesťanského kodexu, i forem sloužení svatých liturgií. Přestože v pozdějších údobích dochází k zaznamenání významných vlivů i jiných církevních center, zejména illyrské a byzantské, porůstají celým středoevropským prostředím a životem i životně křesťanským étosem, náboženskými obřady a vztahy jako dominantní principy, zde prvotně implementované, tj. principy, vyvěrající ze systému západoevropských křesťanských center a hodnot.
Zprvu bylo v Římské říši křesťanství vnímáno jako určitá sekta židovství, a to se všemi výhodami, které židovskému náboženství příslušely; postupem času se křesťanství vyprofilovalo, a bylo chápáno, jako svébytné náboženství, odlišné od židovského.
Po potlačení povstání, k němuž došlo v Judeji, a po dobytí Jeruzaléma (v r. 70 po Kr.), když se "židovství" již nenabývalo na základě pouhé "domovské příslušnosti", ale tzv. "professione", dochází u Římanů k rozlišování křesťanů a Židů. Tímto však křesťané, ztrácejí ochranu, které dosud jako složka židovství, resp. židovského náboženství, požívali. Tak jako Židé považovali křesťanství za superstitio haeretica (bludařskou pověru), vzhlíželi křesťané na judaismus stejně jako na kulty pohanské a jiné - superstitio (pověra, dovolání se svědků), paganorum. Pohanští Římané nahlíželi na křesťanství jako na superstitio externa, tzn. jako na neřímský náboženský kult.
Do vydání tzv. Konstantinova ediktu (r. 313 po Kr.) bylo pak křesťanství religio illicita (tzv. "nedovolené náboženství"). Přesto si křesťanská církev už v tomto období vytvořila svůj právní systém; ten byl založen na obyčejích a písemných předpisech. K stabilizaci poměrů v církvi i ve státě, přispěl edikt císaře Galliena (r. 260 po Kr.), kterým nařídil restituci církevního majetku; v tomto období zavládl v Římské říši na delší dobu pokojný stav, kdy nedocházelo k pronásledování křesťanů ze strany římského státu (tzv. "malý mír církve").
(Úryvek z práce M. G. Richtera "Středoevropské křesťanství, Slované a cyrilometodějské mise")
