Soud o existenci Krista
16. 1. 2006 Bohumil Doležal
Pod tímto titulkem přinesly minulý týden Lidové noviny informaci o kuriózním procesu, jenž má proběhnout v italském městě Viterbo. Jakýsi militantní ateista jménem Cascioli se dostal do sporu s katolickým knězem Righim, který v místním tisku kritizoval jeho knihu, v níž dokazuje, že kromě Evangelií neexistují žádné přímé důkazy Ježíšovy existence a že jde vlastně o mystifikaci záměrně vytvořenou prvními křesťany. A Cascioli zažaloval celou katolickou církev podle dvou článků italského trestního zákoníka (zneužívání důvěry lidí, úmyslná záměna totožnosti osob). Soud se případu chtěl nejprve z pochopitelných důvodů zbavit, ale vyšší instance ho donutila se věcí zabývat, a tak si Righiho předvolal a žádá na něm, aby doložil, že Ježíš byl skutečnou historickou postavou.
S historií je ovšem problém: kdyby mne někdo (např. státní orgán budoucí Paroubkovy České socialistické republiky) vyzval, abych doložil aspoň jednoho svého předka z šestnáctého století, protože ten, kdo nemá aspoň jednoho předka z šestnáctého století, nemůže existovat a nemá tedy ani nárok na důchod, mělo by to svou logiku. Vzhledem k tomu, že jsem naprosto neurozeného původu, určitě by se mi to nepovedlo. Jenomže když někdo není historickou postavou, ještě to neznamená, že by neexistoval.
"Historicky" se dá prokázat existence lidí, které dějiny zaregistrovaly. Dějiny jsou však vrtošivé: vzaly na vědomí spoustu těch, kteří mohli být docela dobře zapomenuti, aniž by to nějak poznamenalo běh světa. Zato se jim občas přihodí, že kámen, který stavitelé zavrhli, se stane kamenem úhelným.
Taky hodně záleží na osobním vztahu. Pro většinu z nás mají větší význam rodiče, sourozenci, přátelé a zcela obecně ti, které jsme měli rádi a kteří měli rádi nás, kteří nám něco dali, něco pro nás obětovali, a my jsme jim za to vděční. A to přesto, že za pár století už nikdo nebude schopen dokázat, že jsme na rozdíl od Napoleona Bonaparta my i oni byli skutečnými historickými postavami. To, že nejsou historickými postavami, neznamená, že jako by nebyli. Někdo měl rád je a oni měli rádi jeho, někomu pomohli, za někoho se obětovali a on jim je za to vděčný, a to je důležitější než zápis v kronice.
Vztah úcty, lásky a vděčnosti zakládá existenci pevnější než stovky řádek v análech historie. A žádný italský ani jiný soud s tím nehne.
(Převzato z Neviditelného psa ze dne 12. 1. 2006
Pro Listář vybral mgr.
Foto převzato z www.jacneed.com)
