6. 6. 2006 Ondřej Vaculík
Kostel je pro nás dnes spjat s církví. Avšak církev s námi spjata není, toliko - v naší krajině - s hrstkou věřících. Takže bortí-li se na západočeském venkově kostely, je to, podle nás, věc církve, ať se stará.
Jenže kostely vznikaly v době, kdy církví (buď tou, či onou) jsme byli my. Vznikaly pro nás, pro téměř celou společnost, a společnost se také o ně starala. Kostel měl svého patrona, který zajišťoval - dnes bychom řekli - vícezdrojové financování.
Příspěvky od šlechty, v jejímž katastru kostel krášlil krajinu, od měšťanů nebo sedláků, od církve, od prostých věřících a dalších mecenášů.
Po únorovém puči převzal starost o kostely výhradně stát - a stát, to jsme byli my, jeho nadšení i méně nadšení budovatelé. Pokud jsme od kostelů neodpadli sami, oddělili nás od nich svou ateistickou propagandou právě představitelé státu. Tím si vytvořili alibi, že stát se o kostely vlastně ani nemusí starat, vždyť lid je nepotřebuje. Proto si dokonce leckde dovolili kostel zbourat, hlavně v těsnějším pohraničí, ale také například v Nýrsku. Potřeby církve je nezajímaly. Po převratu v roce 1989 církev získala kostely zpět, ale z větší části už bez nás, my jsme se povětšinou naučili žít bez kostelů. Jenže teď se ukazuje, že samy kostely se bez nás - stejně jako kdysi - neobejdou.
Zpráva, že chebská římskokatolická farnost se zbavuje kostelů, vzbudila pozornost. Zatím jde o čtyři kostely - v obcích Palič, Dřenice, Nebanice a Starý Hroznatov. Protože tyto kostely už nejsou centrem spirituálního ani komunitního života a církev na jejich udržování nemá peníze, rozhodla chebská farnost a biskupství plzeňské, že nám (tedy obci, veřejnosti atd.) kostely předá nebo prodá i bez spiritu (tedy bez faráře) a bez spirituality (náboženského života). Ať si je teď využijeme podle svého. Je to rozhodnutí logické a bude jistě zajímavé, k čemu všemu se nám kostely budou hodit. Církev však o nás ví své, a tak nedopustí, aby v nich vznikly noční kluby, herny, bary a nálevny spiritusu. (To je úpadek, paní Müllerová. - I dou, pane Švejku, šak tam nemusej chodit.) Když se takovýto pokus o záchranu čtyř vybraných kostelů podaří, církev hodlá připravit k prodeji nebo předání i další havarijní opuštěnce.
Těch je zejména na Tachovsku ještě mnoho. Pak možná také pochopíme, že bída, která se klene nad chátrajícími kostely, je umělá. Vytvořili jsme ji jako možná jen podvědomou odplatu za to, že my už nejsme schopni uvěřit v naši možnou nesmrtelnost, ve věčnost, v božskou trojjedinost. Jako by šlo o to, aby církev a příznivci církevních staveb se plouhali krajinou rozpadajícího se zdiva jako s kamenným křížem. Neblahý odkaz minulosti a věčně špatné svědomí.
A přitom tady v západních Čechách by celkem stačilo mít na opravu kostelů zrovna těch deset miliard, které před časem nechal prošustrovat někdejší televizní magnát a dnešní europoslanec Železný.
A přitom možná bude stačit, když zchátralé, památkově chráněné kostely přestaneme vnímat jako neužitečnou přítěž všech rozpočtů. Co když právě naopak: co když jejich užitečnost tkví v tom, že máme tu dějinnou možnost se o ně starat. Jeden z mála způsobů jak se aktivně podílet na opravě naší historie. Máme velikou příležitost dát se do díla, které je možná stokrát zajímavější než to, co většina z nás dělá. A to by si lepší peníze přece zasluhovalo.
O AUTOROVI
Ondřej Vaculík, redaktor ČRo Plzeň a spolupracovník redakce MFDnes
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 15. 5. 2006
Pro Listář vybral mgr)
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.
