20. 2. 2006 Miroslav G. Richter
K modlitebním projevům prvních křesťanů se družily posty, které měly sloužit duchovnímu soustředění a zdokonalení, současně byly výrazem askeze. Církev k nim vyzývala od prvopočátku jako k prostředku sebezdokonalení a nápravy, jakož i účinného prostředku v zápase se zlem. Před hlavními křesťanskými svátky Velikonocemi, byl stanoven tzv. Velký půst, který trval šest a půl, resp. sedm týdnů, a sestával z přesně stanovených postních postupů a omezení, především v jídle a účasti na veselostních zábavách, hrách apod. Rovněž před dalšími významnými svátky a slavnostmi církevního roku byly stanoveny křesťanům posty a další omezení.
Součástí postu byly i sebezápory a nápravné a kající úkony, jenž měly kajícníka zušlechtit a vtáhnout jej do osobní účasti vědomého prožívání Kristova utrpení. Postupem času se vytvořila postní pravidla. Mohli si je také ukládat i sami jednotliví věřící. Biskup je nařizoval zejména v časech obecného ohrožení, epidemií, či jiné tísně.
(Úryvek z práce M. G. Richtera "Středoevropské křesťanství, Slované a cyrilometodějské mise")
DISKUSE
Pokud chcete reagovat na tento článek, můžete tak učinit zde
