21. 11. 2006 Jan Zeno Dus
Předneseno na sympoziu dne 28. září 2006, které pořádali Opus bonum a Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty. Pro publikování mírně rozšířeno.
Téma tohoto sympozia, Pronásledování církví komunistickým režimem, si dovolím zúžit. Budu mluvit jenom o českobratrské evangelické církvi (ČCE).
Pronásledoval jenom jednotlivé evangelíky. Vládnoucí komunisté totiž nabídli evangelickému vedení tichou dohodu: Samozřejmě budeme Vaši náboženskou víru a tedy i Vaši církev cílevědomě potlačovat, až do úplného zániku i víry i církve, abychom splnili důležitý bod svého programu, očistit společnost od náboženských přežitků. Ale nebudete-li našemu státnímu zřízení odporovat, ani konspirativně, natož otevřeně, a také, budete-li Vašim souvěrcům na Západě potvrzovat, že se těšíte plné náboženské svobodě, odměníme tuto Vaši vstřícnost vůči nám tím, že budeme Vaši církev potlačovat pomaleji a tedy šetrněji. Nebudeme ji pronásledovat. Spíš ji postupně a nenápadně, zato však spolehlivě přivedeme (s vydatnou pomocí jednak cenzury, jednak učitelů, umělců a vůbec kulturních pracovníků) k úplnému tichému zmizení, aniž bychom se při likvidování protestantských církví museli uchylovat k tvrdosti, která by vyvolávala nežádoucí pozornost a nám nevítané reakce. Pronásledovat budeme jen Vaše neukázněné členy, kteří odmítnou tuto naši dohodu.
S touto nabídkou naštěstí dostali evangeličtí představitelé od režimu příležitost, aby ji odmítli, jakožto nemravnou (a pro církev nevýhodnou, dokonce zničující, bez nadsázky). Mým evangelickým souvěrcům se nebude líbit, připomenu-li, jak jejich vedoucí představitelé opomenuli tuto skvělou příležitost využívat.
Svou jedinečnou příležitost promeškal vedoucí český evangelický teolog prvorepublikového období, Josef L. Hromádka. Opomenul povšimnout si, že komunismus je fatálně nasměrován k zločinnosti, ovšem také k lživosti, a to vinou některých zásad, které vyhlásil modlářsky uctívaný zakladatel komunistického hnutí. Hromádka navíc věnoval zhoubné Marxově utopii víru nejenom naivní, ale také fanatickou, takže posledních dvacet let života v mylném domnění, že tím slouží Bohu, konal zlé dílo, že totiž nejenom v světě tzv. druhém, v zemích ovládaných komunisty, ale především v světě tzv. prvním, zemích západních demokratických, i v světě tzv. třetím, v nekomunistických chudých zemích Jižní Ameriky, Afriky a jižní Asie, přehorlivě vystupoval proti antikomunismu, jako proti postoji, který prý odporuje Kristovu evangeliu.
Ale osobní tragédie jednoho neuvěřitelně zbloudilého teologického učitele přerostla v neštěstí celé českobratrské evangelické církve. Významnější osobnosti této církve totiž jedna po druhé nechávaly a dodnes nechávají bez povšimnutí příležitosti, aby na Hromádkovo fatální selhání konečně už upozornily a nastartovaly tím v církvi proces vystřízlivění a obnovy. Na zločinnost komunistického režimu nezareagovali správným způsobem dokonce ani evangeličtí chartisté. Tedy ti, o kterých se všeobecně předpokládá, že zareagovali správně, a kteří to o sobě upřímně a sebespokojeně sami věří.
"Evangelická charta" od začátku sestávala z dvou silně odlišných skupin.
Menší skupina, věkem starší, se už v padesátých letech začala nazývat Novou orientací (NO). Členů NO, farářů i laiků, nikdy nebylo víc než deset. Žádný novoorientačník nikdy nebyl členem KSČ. Ale to byl mezi Novou orientací a tzv. demokratickými komunisty v Chartě, někdejšími členy (a většinou i funkcionáři) KSČ, rozdíl hlavní a téměř jediný důležitý (aspoň při pohledu zvenčí). Stejně jako demokratičtí komunisté byli novoorientačníci antistalinisté. Zároveň obojí věřili (a věří) v zdravé jádro marxistické ideologie: že je trvale závažná a pro zdravý vývoj společnosti nepostradatelná. Hromádka byl novoorientačníkům vroucně uctívaným učitelem. Sdíleli jeho odpor k antikomunismu.
Dále sestávala "evangelická charta" z dvaceti až třiceti jednak farářů (popř. vikářů či studentů teologie), jednak laiků, kteří byli o deset až patnáct roků mladší než "členové" NO. Ale tito mladší chartisté měli od základu jiný postoj ke komunismu a k Hromádkovi. Dospívali totiž v době, kdy komunismus jako program společenské přestavby už byl mrtev. Vadila jim utlačovatelská praxe režimu a proto ochotně podepsali základní prohlášení Charty 77, hned v lednu 1977, v těsném závěsu za novoorientačníky, kteří Chartu podepsali v prosinci 1976. Byli stejně antistalinističtí jako NO, stejně proti Husákovi a Brežněvovi. Ale tím jejich podobnost s NO v podstatě končí.
Dialog mezi protestantskými křesťany a demokratickými komunisty? Třeba dialog mezi J. L. Hromádkou a Milanem Machovcem? Dialog o vztahu mezi Kristovým evangeliem a společenským programem mladého Marxe? To mladší evangelické chartisty nezajímalo. Pokud je komunistická ideologie zajímala aspoň trochu, jako škodlivý omyl, Hromádka už je nezajímal vůbec. Ani ho příliš neznali, protože v letech, kdy studovali na bohoslovecké fakultě, trávil bratr děkan příliš mnoho času v cizině západní i východní, kde všude přesvědčoval protestanty o tom, že antikomunismus je neslučitelný s křesťanskou vírou. Proti Hromádkovu teologickému a politickému odkazu nevystupují mladší evangeličtí chartisti ani veřejně ani neveřejně. Ale je to tolerance z lhostejnosti. (Také ovšem z uctivého respektu před novoorientačníky, kteří by polemiku proti Hromádkovi ze strany mladších bratří těžce nesli. Vedoucích novoorientačníků si mladší evangeličtí chartisté váží jako teologických myslitelů, uznávaných intelektuálů.)
Dnes mají obě skupiny evangelických chartistů jedno společné. Obojí věří, že s některými nedostatky v svém vztahu ke komunistickému režimu se církev už vyrovnala dostatečně. Například, že Hromádku už není nutno kritizovat nad to, co o něm Hejdánek napsal do samizdatových Lidových novin několik měsíců před listopadem 1989, tuším v dubnovém čísle. A že antikomunistické projevy by vnášely do církve škodlivý neklid.
Jak mylný je tento pohodlný a sebespokojený postoj, ukázala nedávná konference o Kubě, uspořádaná synodní radou ČCE. Aniž si toho byli vědomi ti, kdo ji připravili, byla konference nepoctivá. Měla být projevem solidarity s kubánskými křesťany, které Fidel utiskuje, a zvlášť s Fidelovými politickými vězni. Ale tvrdé výrazy na Fidelovu adresu, jak je čteme v závěrečném prohlášení z konference, jsou bezcenné, a to z důvodu jediného, přitom však dostatečného: Nebyly přebity ještě tvrdší kritikou hanebného postoje SRC.
Už dávno před listopadem 1989 si měli evangeličtí chartisté všimnout toho, jak je sekretariát Světové rady církví levicový. Protože pro tento v Ženevě sídlící sekretariát je administrativa prezidentů USA nejodpornějším morálním vředem planety, pokryteckým nepřítelem chudých lidí tzv. třetího světa, proto podle zásady Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem byli pracovníkům sekretariátu už v padesátých letech mimořádně blízcí zločinci, stojící v čele komunistických režimů.
Z komunistických zločinců sekretariát SRC vždy nejvíc miloval Fidela Castra. Od svého triumfu v Zátoce sviní je Fidel, jakožto přední nepřítel prezidentů USA, pro sekretariát legendou a idolem. Tomuto postoji odpovídá vztah SRC rady ke křesťanům, které dnes Fidel vězní, a vůbec k současným Fidelovým politickým vězňům.
Aby se Světová rada církví u Fidela veřejně zastala jeho politických vězňů? O tom by se musel její generální tajemník pečlivě poradit s představiteli těch protestantských církví na Kubě, které s Fidelovým milostivým dovolením patří k početné rodině členských církví světové rady. Jiný postup by totiž odporoval závazným stanovám SRC.
Asi polovina kubánských protestantů se hlásí k několika chytřejším církvím, které jsou s Fidelovým souhlasem (totiž v jeho zájmu a v jeho službách!) členkami SRC. Ostatní protestanty Fidelův režim pronásleduje, protože jejich představitelům se dosud nezachtělo veřejně podpořit Fidelovo lhaní o tom, že na ostrově panuje svoboda náboženského vyznání, a tedy ani poprosit Fidelův režim, aby ozdobil jejich církve státním uznáním a dovolil jim poslat do Ženevy přihlášku do Světové rady církví, WCC, World Council of Churches. (Nepopírám, že ve vedení protestantských církví na Kubě, které jsou k Fidelovi vstřícné, jsou také slušní lidé.)
Samozřejmě by Fidel několika protestantským církvím na Kubě, kterým povolil členství v SRC, nedovolil usnést jakékoli stanovisko, jež by se dalo pochopit jako projev solidarity s jeho politickými vězni. Závěr je neúprosný: Některé pasáže stanov SRC křičí po revizi, má-li se světová rada konečně už vymanit z ponižující závislosti na některých zločinných režimech, které prostřednictvím některých spolehlivě zotročených členských církví Světové rady církví dalekosáhle ovlivňují významná rozhodování této rady.
Skandální politiku Světové rady církví nechávali evangeličtí chartisté bez slyšitelné kritiky už před listopadovým obratem. Bez kritiky jiné než neškodné, a tedy jiné než pokrytecké, ji nechávají dodnes, protože stále ještě si nepovšimli toho, že jejich ČCE zůstává už přes půl století dlužna protestantům celého světa vyznání viny a prosbu o odpuštění: Odpusťte nám, že už dávno jsme Vás neupozornili, jak strašným omylem bylo Hromádkovo tvrzení, že správně pochopené evangelium nutí odporovat antikomunismu! Vždyť na tomto omylu, naivním, ale zhoubném, založil Hromádka svůj nešťastný programový projev při zakládacím shromáždění SRC v Amsterdamu v r. 1948! Sekretariát SRC dodnes setrvává při Hromádkově protiantikomunismu. Ale SRC by konečně už měla z fatálního bludu českého teologa vystřízlivět a přejít k postoji antikomunistickému.
Některé typy antikomunismu jsou nám evangelíkům samozřejmě stejně nepřijatelné jako sám komunismus. Ale dokud budou vedoucí protestanti západních zemí protiantikomunističtí, tedy pokrytecky prokomunističtí (nebo dokud budou, což je daleko častější případ, setrvávat v neomluvitelné nečinnosti vůči protiantikomunismu některých svých kolegů!), bude povinností odpovědných protestantů, aby usilovali o zformulování humanitního antikomunistického programu, který by byl založen na Kristově evangeliu, a aby se obrátili na protestanty celého světa s apelem: Skoncujme už, my protestanti, ve svých církvích s nemorálním protiantikomunismem! Antikomunismus českých evangelíků by měl být výsledkem pečlivého promýšlení zásad Masarykovy humanitní demokracie.
Prý asi třetina předplatitelů Kostnických jisker se v letech 1948 a 1949 odhlásila z odbírání tohoto evangelického týdeníku, a to v odpověď na články, kterými Hromádka doporučoval komunistický režim. Nechybělo tehdy vzdělaných evangelíků, také univerzitních profesorů, kteří se přátelům důvěrně svěřovali se svým zděšením z toho, že Hromádka v své zaslepenosti církev zevnitř rozkládá, zavádí, svádí, mate, ochromuje, a navenek diskredituje, a celkově ji vede do neštěstí. Jednotlivě nelze žádnému z tehdejších neveřejných kritiků vytýkat, že proti veřejnému působení děkana bohoslovecké fakulty veřejně nevystoupil. Proč by byl totiž měl právě on, jeden určitý člen církve, riskovat uvěznění a možná i život? Proč ne některý jiný člen církve? Někdo neméně známý a neméně vlivný?
Ale neměl mlčet synodní senior ČCE, když mnoho farářů za ním na začátku padesátých let přijelo ve své bezradnosti, aby mu sdělili, že je tajná policie hrozbami nutí, nebo už přinutila, ke konspirativní spolupráci proti spoluobčanům. Když mohl na tuto nemravnou praxi režimu veřejně upozornit farář Jan Šimsa v srpnu 1966, mohl to učinit na začátku padesátých let také synodní senior, nejspíš písemným podáním s kopiemi propašovanými na západ pro tisk. Neučinil to, takže ti, kdo u něho hledali pomoc, odjížděli sklíčeni až i zdrceni, ale hlavně: s nesprávnými doporučeními.
Na začátku padesátých let by byl synodní senior otevřenou kritikou režimu riskoval daleko víc než o patnáct let později Šimsa, který při svém veřejném vystoupení věděl, že tehdy, deset let po Chruščovově projevu proti tzv. kultu osobnosti, režim nebude chtít sáhnout po násilném řešení. Ale čím tvrdší odvetu by byl musel synodní senior od režimu strpět, tím významnějším morálním vzorem by se byl stal mnoha členům církve. A kdyby bylo došlo k nejhoršímu: Proč neměl vysoký evangelický představitel přinést podobnou oběť morálnímu řádu společnosti jako italští soudci Giovanni Falcone a Paolo Borsellini?
Synodní senior promeškal začátkem padesátých let svou velkou příležitost. Připomněl jsem jeho selhání jen proto, abych upozornil, že podobného zanedbání by se měli vyvarovat synodní senioři příštích generací. Podobná k neunesení těžká zkouška, ale také slavná příležitost, se některému evangelickému synodnímu seniorovi jistě naskytne dříve nebo později. Ale osvědčí se ten budoucí synodní senior lépe, nebude-li vůbec nic vědět o tom, že jeden z jeho předchůdců v úřadě kdysi, na začátku padesátých let dvacátého století, v podobné situaci nešťastně selhal? A v čem konkrétně se tragicky mýlil? Proto je nutné o takových nepříjemných věcech psát. A ne o nich mlčet, a ještě z toho mlčení dělat něco správného, záslužného, křesťanského. A skandalizovat ty, kdo nemlčí. Například vinit je z toho, že nerespektují apoštolovo "láska přikrývá mnoho hříchů", 1Pt 4,8. (Přikrývá, kalyptei, zahaluje, tedy nepřipomíná, neodhaluje, netahá na veřejnost.) A ty, kdo nemlčí, vinit z neslušného porušování zásady O mrtvých jen dobré. Ta zásada neplatí o těch, kdo vstoupili do dějin společnosti a dějin církve.
Hromádkovo selhání, morální a potom i teologické, je možno dalekosáhle omluvit tím, že intelektuálů, kteří se nechali oklamat Marxovým programem, prý ušlechtilým a lidstvu prospěšným, ve skutečnosti zpupným a vražedným, byly v jeho době tisíce. Ale co říci o jednom z Hromádkových žáků, Janu Miliči Lochmanovi? Zemřel déle než třicet let po Hromádkovi. Mezitím došlo na Západě k významnému posunu v společenském klimatu. Statisíce čtenářů našel první díl Solženicynova Souostroví Gulag. Byla zveřejněna další svědectví o zločinech komunistických režimů. V srpnu 1968 přesídlil Lochman z Prahy do Basileje. Když už nepostřehl předtím, jak strašného omylu se jeho učitel dopustil, a jaké morální škody způsobil v protestantských církvích mnoha zemí tím, že zločinné režimy představoval (dokonce s největší naléhavostí! vytrvale se dovolával Krista!) jako režimy nasměrované k morální obnově společnosti: Jak bylo možné, že člověk Lochmanovy inteligence a vzdělanosti si toho nevšiml aspoň po Hromádkově smrti? V letech sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých? A že nevyvodil nevyhnutelné závěry?
Jak bylo možné, že se Lochman neobrátil na Světovou radu církví s apelem, aby už konečně konstatovala tragický omyl Hromádkův, i svůj? A aby v své politice vůči komunistickým režimům (ale to znamená: v svém vztahu k nesčetným bezbranným obětem lstivých i krutých komunistických zločinců! obětem křesťanským i ostatním!) bezodkladně obrátila o sto osmdesát stupňů? Tedy aby z lehkomyslné pozice prokomunistické přešla na pozici křesťansky, humanitně antikomunistickou?
Světové radě církví Lochman benevolentně strpěl, bez nejmenšího odporu, i tu hanebnost, že po mnoho let bez protestu dovolovala sovětskému režimu, aby držel ve věznicích a pracovních táborech pravoslavného kněze Gleba Jakunina. Ačkoli ten si svou persekuci přivodil tím, že se písemně obrátil na valné shromáždění Světové rady církví s alarmujícím pravdivým svědectvím o tom, jak sovětský režim pronásleduje křesťany!
Bylo věcí českých evangelíků, aby připomněli své největší teologické celebritě, že se nesluší donekonečna mlčet k lhostejnosti Světové rady církví k Jakuninovu vyznavačskému utrpení. Lhostejnosti skandální, neomluvitelné, bezbožné. Ale proč to neučinili aspoň evangeličtí chartisté? Ani jim jako by nevadila ani lhostejnost světové rady ani lhostejnost Lochmanova. Jak je to možné? Nevidím, proč bych to měl vysvětlovat. Ať to vysvětlí oni.
Co jsem dosud řekl, je vlastně jen úvod k dalšímu důležitému tématu: Na podzim r. 1977 se evangeličtí chartisté pokusili symbolicky ukončit svůj tehdejší tvrdý otevřený střet se synodní radou. (Střet synodní rady s nimi.) Tím se však odsoudili k úpadku, z kterého se už nezvedli. Ale o tom snad někdy mezi evangelíky, dají-li mi k tomu prostor.
(Pro Listář vybral mgr)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
