28. 12. 2006 Gabriela Božilovová
Moderátor
Vy, kdo se díváte na náš pořad, si možná občas po anglicku říkáte, že situace je beznadějná, nikoli však vážná. Teď vám ukážeme příběh člověka, který dokázal najít východisko i přesto, že jeho situace byla beznadějná i vážná zároveň. Natáčela Gabriela Božilovová.
Romana Staňková, bývalá spolužačka:
Chodila jsem s ním do třetí třídy základní školy a pak jsme se sešli na gymnáziu. Tonda byl číslo. Nezmar, prostě věčně v pohybu. Dneska už vím, že ta energie v něm byla nesmírná. On neustále někam běhal, jako nikdy jsem neviděla, že by šel pomalu, pořád někam pádil. Takže, no a po té stránce duševní, tak to bylo jasné, že je úplně někde jinde než my ostatní.
Jaromíra Machovcová, ošetřovatelka:
Druhý ě, ne, druhý, ž, š, č, ř, c, j, jsem, první, druhý, třetí, b, f, l, m, p, s, i.
Autor
A jak vás to prostě překvapilo nebo co to s vámi udělalo, když jste se dozvěděla, že je takhle těžce nemocný?
Romana Staňková, bývalá spolužačka:
Šok, absolutní šok. To se nedá jinak říct. A prostě máte pocit, že končí svět, a to je teda v prudkém rozporu s tím, když jdete na návštěvu.
Jaromíra Machovcová, ošetřovatelka:
Ta nemoc zastihla kněze v plné síle. No, v té době byl na vrcholu vlastně té síly, kterou mohl mít, protože měl za sebou vzdělání, byl vlastně doktor teologie, studoval ve Washingtonu, zvládnul celou řadu jazyků.
Autor
Antonínu Štajnerovi bylo v době, kdy se nemoc objevila, 35 let. Začalo to změnou artikulace, později se přidal třes rukou. Diagnóza zněla - amyotrofická laterální skleróza. Degenerativní onemocnění nervů, při kterém postupně znehybní celé tělo. Prognóza - jeden až tři roky života. Psal se listopad roku 2000.
Jaromíra Machovcová, ošetřovatelka:
Když se dozvěděl tu svou diagnózu a jak to velice rychle postupuje, tak on si teda lehnul a čekal, že umře.
Autor
Po počátečním šoku se ale páter Filip rozhodl, že se jen tak nevzdá a bude s maximální silou dělat to, co mu chátrající tělo dovolí. Vždyť mu zůstalo to nejdůležitější - naplno fungující mozek a obrovská vůle k životu.
Z dopisu pátera Filipa (26.2.2006):
Do roku 2002 jsem řídil auto. V létě 2002 jsem začal ztrácet rovnováhu. Ruce již byly téměř mimo provoz. V říjnu 2002 mě popadla nějaká inženýrka Jaromíra Machovcová a uvelebila mě do Poděbrad. Nikdo o mě totiž moc nestál. Do hospicu se mi nechtělo a útulek pro kněze byl stále plný.
Jaromíra Machovcová, ošetřovatelka:
Domů jsme ho brali z jednotky intenzivní péče, kde neměl jinou perspektivu, než že velice rychle zemře a museli jsme tu jednotku intenzivní péče vybudovat doma. Potřebuje 24hodinový dohled a 24hodinovou pomoc, takže časově ta péče je velice náročná, ale já na to nejsem sama. Máme velice krásný tým. Chodí mi pomáhat sestry z domácí zdravotní péče, chodí mi pomáhat přátelé, pomáhá rodina, takže my se tady tak střídáme u pátera a nechá se to zvládnout.
Autor
Jak jste ty přístroje získali?
Jaromíra Machovcová, ošetřovatelka:
To není moc veselá historie, protože musím říct, že jsme se pokusili žádat pojišťovnu o zapůjčení toho přístroje a administrativa byla tak složitá a časově náročná, že bylo zřejmé, že v prostředí s velkým výskytem mozkomulárních infekcí, což je nemocnice, pacient dříve zemře, než se dopracujeme zapůjčení toho přístroje. Takže jsme byli nuceni si přístroj obstarat sami.
Autor
Plicní ventilátor, který umožňuje pacientovi dýchat, stojí 300 tisíc korun. Dále nemocný potřebuje sondu, kterou se mu podává strava do žaludku, odsávačku hlenů, hadičky, kanyly, roušky a další zdravotnický jednorázový materiál. V nemocnici stojí pobyt takového pacienta 400 tisíc korun měsíčně.
Jaromíra Machovcová, ošetřovatelka:
Musím říct, že téměř celý jeho důchod jde na doplatky za léky a za pomůcky. A můj dnešní příjem je přibližně 5400 korun, ta dávka, a to je asi tak to, co potřebujeme na inkaso. Pro nás jako pro rodinu je ta situace nezvladatelná. Ani jeden měsíc bychom nepřežili bez pomoci druhých.
Autor
Asi nejkrutější je tato nemoc v tom, že poté, co se přestane nemocný hýbat, ztratí i schopnost mluvit, tedy komunikovat s okolím.
Otakar Keller, neurolog:
Ta komunikace je pomalá, ale taková bazální komunikace v těch jaksi nejdůležitějších věcech ošetřovatelský personál umí.
Autor
Ta se odehrává tedy asi hlavně ohledně těch fyzických pocitů a potřeb. Na nějakou další komunikaci asi čas není.
Otakar Keller, neurolog:
Jistě. Na nějaký složitější jaksi rozhovory, to se nepodaří.
Autor
Antonín Štajner však dokonce překládá knihy, a to za pomoci systému, který si sám vymyslel, když byla nemoc ještě v počátku.
Jaromíra Machovcová, ošetřovatelka:
Máme tabulku. Používáme hlavně čtyři řádky - první, druhý, třetí, čtvrtý. A já se pátera, který chce řádek. A na každém řádku jsou písmenka a můj druhý dotaz je, že já pak už vyjmenovávám ta písmenka z toho řádku a on zase dá znamení, které to písmenko. A já si pamatuji ta písmenka a skládám je do slov. Takže například teď se vás zeptám - je to první, druhý, třetí, čtvrtý? Chcete něco říct k tomu ještě? První, druhý... První? H, ch, k, r, d, t... První, druhý, třetí, čtvrtý - a, e, i, o... To... První, druhý, ě, ne, druhý - ž, š, č, ř, c, jsem, první, druhý, třetí - b, f, l, m, p, s, i, s, čtvrtý, a, s, první - h, ch, k, r, d, t, n, a, první, druhý, třetí, čtvrtý, u, naučil, první, druhý, třetí - b, f, l, m, p, s, v, první, druhý, třetí, čtvrtý - a, e, b, jo, aha, asi tak ve druhé třídě ve škole, možná v první. Takže vy už ze znalosti z první třídy...
Autor
Za páterem Filipem jezdí do Poděbrad přátelé a věřící z celého světa. Přicházejí pomoci, ale zároveň si jezdí pro útěchu, podporu a povzbuzení v těžkých životních situacích.
Marie Burdychová, návštěvnice:
Tak já sem vlastně jezdím už rok. Vlastně minulý rok v říjnu to bylo, co jsem sem poprvé přijela.
Josef Černý:
Tak já jsem se s páterem Filipem seznámil před rokem vlastně, byla to spíš náhodná návštěva. No, a později jsem začal jezdit častěji, spíše čerpat sílu a jako naději do dalšího života.
Jaromíra Machovcová, ošetřovatelka:
Jeho povoláním je hledat v tomto světě pravdu a tu pravdu předávat lidem. No, a on teď nemůže mluvit ústy, ale mluví očima, tak kázání pokračují a pokračují formou korespondence a pokračuje třeba i formou osobních rozhovorů.
Josef Černý:
No, tak víte, pro nás zdravé lidi je to spíše takový paradox, že člověk, který je sám nemocen nebo tělesně postižený, může vlastně dodávat životní sílu a životní elán těm lidem, kteří jsou zase zdánlivě zdraví.
Moderátor
A to byl poslední příběh, který jsme vám letos přinesli. Za celou redakci vám děkuji za pozornost, kterou jste nám po celý rok věnovali. Přejeme vám, abyste přes veškeré potíže a nezdary nikdy neklesali na duchu. Prožijte klidné svátky a na shledanou v novém roce.
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 19. 12. 2006
Televizní pořad můžete shlédnout zde
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
