5. 5. 2006 Viliam Buchert, MF Dnes
Premiér Jiří Paroubek o sobě tvrdí, že je prvním českým premiérem, který veřejně chodí na bohoslužby. Je věřící, ale přesto ve velkém rozhovoru pro MF DNES říká: Bůh do politiky nepatří.
* * *
Pane premiére, v polovině března jste v rozhovoru pro tento list řekl: "Vycházím z toho, že mám něco jako poslání..." V další odpovědi jste dodal: "Poslání. To znamená možná od nějaké nejvyšší bytosti." Později jste oponoval: "Nikdy jsem neřekl, že mám poslání vyšší bytosti." Přehrál jsem si přímo záznam toho rozhovoru a řekl jste to. Vysvětlete tedy, jak jste to myslel s tou "vyšší bytostí".
Připomínám situaci, která byla před rokem. Sociální demokracie byla na deseti procentech v průzkumech veřejného mínění, vláda někde na čtrnácti, dnes má ČSSD kolem pětadvaceti procent podpory voličů a vláda se pohybuje na 45 procentech. Řekl jsem, že možná je od nějaké vyšší bytosti. I ve vaší citaci je přece slovo možná. Mohl jsem stejně tak dobře říci, že jsem schopnější politik než ti předtím, protože během roku se mi podařilo docílit přijetí desítek zákonů, které přede mnou ty vlády nedokázaly. I kdybych si to koneckonců myslel, že je to od nějaké nejvyšší bytosti, tak proč by to někomu mělo vadit? A vaše noviny si z toho vytrvale dělaly legraci. Já můžu být s tím rokem na místě premiéra spokojený.
Ptám se i z toho důvodu, že jste nedávno prohlásil: "Jsem prvním českým nebo československým premiérem, který veřejně chodí na bohoslužby." Jaký máte vztah k víře a církvi, jejímž jste členem?
Velmi liberální. Možná si někdo ze mě zase bude dělat legraci, ale Boha si představuji jako někoho, kdo má velmi rád lidi, život, kdo druhým přeje, kdo chce, aby byli všichni šťastní. Nechci si představovat Boha jako někoho, kdo je zachmuřený, komu se nepříčí násilí a neštěstí.
Jak jste se ke své víře dostal? Byla to rodinná tradice?
O tom nechci podrobně hovořit, považuji to za svoji soukromou věc.
Před několika týdny jste se zúčastnil biřmování a tam jste - až k údivu některých zúčastněných - projevil nemalou znalost Bible. Modlíte se například před důležitými rozhodnutími, které jako premiér musíte dělat?
Určitě ne. Moje meditace v tomto směru neprobíhají.
Ani v duchu?
Ne.
Někdy meditujete?
O mnoha věcech hluboce přemýšlím, než se do nich pustím. Možná někdy až příliš detailně. Proto občas potřebuji i volný čas.
Ale nechal bych v těchto věcech Boha stranou.
Bůh do politiky u nás nepatří?
Přesně tak. Ještě se vrátím k výroku, že jako premiér chodím na bohoslužby. To je pravda. S výjimkou monsignora Jana Šrámka, který byl československým exilovým premiérem za druhé světové války v Londýně, nikdo nedával najevo, že by tu a tam zašel na bohoslužbu. V mém případě do Církve československé husitské.
Vaše církev na internetu uvádí, že ji tvoří křesťané, kteří usilují naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké duchem Kristovým. Jde to naplňování dohromady?
Moc nevnímám, co mají na svých webových stránkách. Pro mě je to daleko jednodušší. Jde o spojení určité křesťanské tradice s tradicí husitskou a reformační. Obě ty tradice mají silné místo v dějinách českého národa i v mém uvažování. Vždy jsem uznával za největší osobnosti našeho národa, možná s výjimkou Karla IV., který přece jen neměl s reformací nic společného, osobnosti, jež byly spjaty s husitstvím nebo reformací. Včetně T. G. Masaryka, který byl členem českobratrské církve.
Vaši spolupracovníci říkají, že když na vás útočí političtí soupeři či média, tak máte potřebu jim to stůj co stůj oplatit. Do politiky křesťanská tolerance a porozumění nepatří?
Za rok ve funkci premiéra, ani při těch hrozných útocích, které na mě byly třeba i ze strany MF DNES vedeny, jsem nikdy nepoužil podobných příměrů jako například Miloš Zeman. Nevracel jsem to stejným způsobem.
S tím nesouhlasím. Několik příkladů existuje.
Tu a tam se mi stalo, že když jsem to nevracel, ale napsal pouze repliku na nějaký názor, například ve vašich novinách na názor pana Mandlera či pana Steigerwalda, tak jste to v rámci "svobody slova" ve vašich novinách neotiskli.
Se svobodou slova to nemá nic společného. Posíláte materiály v neuvěřitelné frekvenci. Žádnému premiérovi nevyšlo od listopadu 1989 během jediného roku ve funkci takové množství novinových článků. Na co si stěžujete?
Útoků bylo podstatně víc než mých článků. Je pravda, že žádný premiér tolik článků jako já nenapsal a někteří nenapsali ani žádný svůj vlastní článek, tím myslím zejména ty komunistické. Chci říci, že nepoužívám stejné výrazové prostředky jako někteří novináři.
Ještě jedna věc související s vírou. V roce 1991 byl spojenecký útok proti Saddámu Husajnovi, jenž obsadil Kuvajt, označen za "spravedlivou válku". To je termín pocházející od svatého Augustina. Jste věřící člověk, může podle vás existovat něco jako "spravedlivá válka"?
Možná řeknu amorální a vulgarizující věc: všechno se nechá odůvodnit. Vypomůžu si dvěma citáty. První pochází od Robespierra: "Národy nemají rády ozbrojené misionáře." Druhý od Napoleona: "Na bodácích se nedá dlouho sedět." Můžeme mít velké výhrady k politice obou citovaných, avšak měli ohromnou předvídavost. Tato jejich slova vyjadřují i můj postoj. Jsem ke každému zásahu, který je považován za "spravedlivou válku", velmi obezřetný. Ale v roce 1991 to byl naprosto oprávněný zásah.
Takže to byla skutečně "spravedlivá válka"?
Nevím, jestli bych použil slova spravedlivá válka, to patří spíše do propagandy. Byl to oprávněný a zřejmě nezbytný zásah.
Když hovoříme o náboženství a víře jak si vysvětlujete fakt, že radikální islamisté, judaisté i katolíci se v mnoha pohledech na svět shodují?
Radikálové mají k sobě vždy blízko. Těmto krajním skupinám nechybí křižácký duch. Fanatismus. Chtějí vést svatou válku. Naštěstí jich není tolik jako ve středověku, kdy se pustošily celé generace mladých mužů. Posílali je do Svaté země, kde se navzájem masakrovali se stejnými generacemi muslimů, kteří rovněž věřili ve svatou válku. Fanatismus a svaté války jsou tím nejhorším, co může být.
Probíhá tedy ve světě - řečeno s politologem Samuelem Huntingtonem - střet civilizací?
Do určité míry ano. Zatím je většinová společnost ve Francii, Británii, Nizozemsku či v Dánsku křesťanská a bílá. Ovšem nechtějí-li být někteří muslimové integrováni do většinové společnosti, tak to vytváří problém. Můj přítel, starosta Vídně, mi říkal: "Podívej, u nás jsou muslimské komunity, kde se k ženám chovají tak jako na Středním východě, a to je pro nás socialisty nepřijatelné." Ty ženy to musí strpět, protože třeba ani nemohou příliš vycházet z domu, a zasahovat do těch komunit lze jen těžko.
Je západní civilizace v defenzivě?
Není, ale je zřejmé, že se v západních společnostech něco děje. Přirovnal bych to k situaci ve starém Římě, kdy se tam střetávaly různé civilizace. Přicházely se svými idejemi, názory či bohy do Říma a státní ideu říše to po čase narušilo. Za Konstantina Velikého pak získala římská říše novou ideu - křesťanství. Jenže pádu impéria se už nedalo zabránit. Vlivu dalších civilizačních okruhů na Evropu se dnes nelze vyhnout a musíme s nimi hledat nějaký způsob soužití, konvergenci. Je, a bude to nesmírně obtížné.
Podle schengenských dohod budou naše hranice od příštího roku otevřené. Nebojíte se, že obdobné problémy zasáhnou i Česko?
Teď vláda projednávala koncepci imigrační politiky. Pokud si může republika tak trochu vybrat, byl bych raději, abychom umožnili imigraci, která je i tak nevyhnutelná. Ale upřednostnil bych ji především ze slovanských států východní a jihovýchodní Evropy, ovšem i včetně neslovanských zemí jako Rumunsko a Moldávie. Viděl bych to jako praktičtější pro vývoj České republiky za dvacet, třicet, padesát let. Když otevřeme dveře na všechny strany, můžeme se dostat do podobných problémů jako země, o nichž jsme hovořili.
Tudíž Česko by mělo mít pod daleko větší kontrolou výběr přistěhovalců?
Umím si představit, že k nám budou přicházet odborníci třeba i z Indie. Tamní vysoké školy chrlí statisíce inženýrů a techniků. Náš průmysl by je mohl potřebovat, vždyť investice mohou za deset patnáct let z této obrovské země přicházet k nám. Sahat můžeme i po Afričanech, hlavně po lidech vysoce kvalifikovaných ve svých oborech. Měli bychom jít cestou výběru.
Přispělo by to k udržení většího klidu v české společnosti?
Určitě. Česká společnost se vyvíjí harmonicky a má šanci, že to tak zůstane, pokud se obratnou politikou podaří udržet sociální smír. A pokud bude potřeby svého růstu, především hospodářského, řešit tím, že se pokusí o zvrat v populačním vývoji a bude dělat rozumnou imigrační politiku.
V Německu byl tento měsíc odsouzen mladý Kurd, který zavraždil svoji sestru proto, že chtěla žít jinak než její rodina. Mnozí intelektuálové a politici vyzývají k respektování jinakosti různých národů, společností a civilizací. Máme respektovat jinakost, ve jménu které se vraždí?
Nemůžeme respektovat hodnoty typu krevní msty. To bychom se vraceli někam, kde naše země nebyla ani ve středověku.
Nizozemsko a Velká Británie léta nechávaly na muslimech, ať se rozvíjejí sami. Francie vsadila na občanskou asimilaci a přímější pomoc. Oba přístupy selhávají. Jaký tedy zaujmout?
Právě vysokou výběrovost přistěhovalců, důraz na imigraci odborníků. Tak měly postupovat i země západní Evropy. Jenže ony - možná uvědoměle, možná neuvědoměle - si dovážely levné pracovní síly, a to jim vyhovovalo. Lidé pocházející z přistěhovaleckých rodin se do vlasti svých rodičů či prarodičů vrátit nemohou, neboť s ní nemají nic společného, ale v nové vlasti se cítí odcizeni. To je problém těch společností. Neznám recept na řešení. Snažím se, aby v České republice nevznikl.
Neobáváte se postupné radikalizace muslimů u nás?
Tak do deseti let budeme mít definovány intenzivní národní zájmy a bude i velký zájem podnikatelských kruhů o některé arabské země. Například o Egypt, Maroko, Tunisko, Alžírsko. To jsou muslimské státy. Měli bychom vypsat stipendia pro studenty z těchto zemí. Někteří z nich tady zůstanou, jiní si zachovají kontakty. Přes ně půjde obchod. To je důležité, takové typy lidí potřebujeme. Musíme to dělat pragmaticky, trpělivě a plánovitě.
Arabista Zdeněk Müller, který žije ve Francii a nedávno mu u nás vyšla kniha Svaté války a civilizační tolerance, píše: "Popichovat k nenávisti a rozplétávat snahy po dorozumění mohou radikálové desítky let. Válka, kterou nevyhlásili, ale kterou přesto vedou, nemá jasný cíl. Může trvat věky a žádný ústupek či snaha po domluvě ji nezastaví. Logika těch, kteří jsou odhodláni umírat, je jiná než logika těch, kteří chtějí žít. Nikdy se nesejdou." Co říkáte tomuto názoru?
Česká republika se nenachází v tomto dilematu.
A ani nemůže?
Nemusí se do něj dostat, pokud budeme dělat politiku, o níž jsem hovořil. Netvrdím, že ani mezi těmito lidmi nemohou být radikálové, ale když sem přijede pracovat počítačový odborník, tak se tu pravděpodobně nebude zabývat slovní či jinou pyrotechnikou.
Jenže teroristé z amerického 11. září pocházeli většinou z dobře situovaných rodin a byli vzdělaní. Proto jim nikdo nevěnoval pozornost.
Stát se to může. Ale nebudeme někomu dávat občanství za čtvrt roku. A bude-li se chovat podezřele, tak jej pošleme zpět do vlasti. Kromě toho terorismus postavený na muslimských radikálech nelze úplně srovnávat s teroristickými skupinami, které byly v Evropě v sedmdesátých či osmdesátých letech 20. století.
Ovšem používali podobné metody.
Například italské Rudé brigády nebyly schopny prosadit své myšlenky v rámci běžného politického boje, a tak se uchýlily ke krajním prostředkům. Dokonce unesly a zavraždily Alda Mora, předsedu italské vlády, což byla neuvěřitelná věc. V muslimském světě má terorismus mnohem širší zázemí, než bylo jeho podhoubí v západní Evropě. Proto jeho vykořenění běžnými bezpečnostními prostředky je těžko uskutečnitelné. Měli bychom se proto zaměřit více na islámské země, které mají zájem o rozvoj vztahů se západním světem.
V současnosti se vede diskuse o možném vstupu Turecka, velké muslimské země, do EU. Jste pro jeho členství v Unii?
Jsem spíše pro vstup, ale záleží, jak se bude Turecko vyvíjet. Pokud půjde jeho hospodářství nahoru, pokud se bude přibližovat legislativou EU, pokud bude ve standardu lidských práv, tak je dobré mít takovouto lidnatou muslimskou zemi na své straně.
Podívejme se domů. Za rok premiérování jste se několikrát dostal do sporu s prezidentem Václavem Klausem v otázkách Evropské unie. Jak si Evropu představujete v budoucnosti? Ještě více politicky a společensky integrovanou, nebo spíše jako společenství založené převážně na ekonomické spolupráci?
Představuji si Evropu jako politický projekt, v němž státy úzce spolupracují a sdílejí společné hodnoty. Pro nás Evropa představuje ohromné ekonomické možnosti. Dnešního šestiprocentního růstu bychom nikdy nemohli dosáhnout, kdybychom v EU nebyli. Unie je ohromná možnost i z hlediska vzestupu životní úrovně či sociálních jistot lidí. Evropské modely, o nichž někdo říká, že jsou příliš paternalistické, jsou přece pro občany výhodné. A EU také potřebuje "nějakou" ústavu.
Takže s Václavem Klausem nesouhlasíte v jeho kritice EU?
Přiznám se, že panu prezidentovi nerozumím. Jeho svět a můj svět, to jsou dva velmi vzdálené světy. Já si přitom rozumím s lidmi konzervativního zaměření, jako je například rakouský kancléř Wolfgang Schüssel či francouzský prezident Jacques Chirac. Ti mají velmi podobnou představu o evropských hodnotách jako já.
Váš stranický kolega, šéf Sněmovny Lubomír Zaorálek, na jedné diskusi v Praze před několika dny řekl, že v debatě o Evropě postrádá "intelektuální výkon", protože se pořád hovoří pouze o ekonomickém růstu. Vy rovněž hovoříte spíše o ekonomice.
Jenže hospodářství je nejnázornější věc, jak se dá lidem vysvětlit, proč je Evropská unie pro ně tak výhodná. Jinak s Lubomírem Zaorálkem souhlasím. Pokud jde o určité ideje, tak tomu zase velmi dobře rozumějí lidé z liberálních vrstev. Měli bychom říci, kam vlastně směřujeme. To je i otázka pro současnou volební kampaň.
Vždyť v kampani to nikdo nemá obsaženo. Ani ČSSD!
Přesně tak. Měl jsem to připravené na jednu z posledních televizních debat, ale žádná otázka k tomu ani náznakem nesměřovala.
Jaká je tedy vaše vize?
Směřovat k prosperitě, k zajištění určitých sociálních jistot. Chceme západoevropský model zdravotnictví a důchodů, chceme růst kvality života ve slušném životním prostředí.
Bývalý polský prezident Aleksander Kwasniewski při již zmíněné diskusi vyslovil tento bonmot: "V Evropě není místo pro politiky s vizí, ale pro politiky s televizí."
Svým způsobem to potvrzuji. Nechci se s nikým přebíjet v tom, že my přihodíme někde deset miliard a oni jinde dvacet. Měli bychom lidem srozumitelně říci i tu vizi, o kterou nám jde.
A proč to tak není?
Vždyť se mě na to vůbec nikdo neptá. Není to jen problém politiků, ale i novinářů.
Nemohla by Evropa, jakou si představujete právě vy, nakonec národy semlít?
V jakém směru?
Evropa se stále více předpisy, zákony, normami a regulacemi v konečném důsledku rozvoji společnosti neprospěje.
Nechci, aby nás někdo semlel. Proto musí mít Evropa funkční ústavu, která by vedla k normálnímu parlamentnímu vládnutí v Evropě.
Pořád věříte, že evropská ústava, odmítnutá referendy ve Francii a Nizozemsku, bude přijata?
Buď bude přijata tato ústava, nebo poněkud jiná. Skutečně je potřeba vymezit vztahy mezi evropskými institucemi navzájem a také mezi národními státy a orgány EU.
V jakém horizontu vidíte možnost přijetí textu ústavy?
Během dvou až pěti let.
Na webové stránce pražské diecéze vaší Československé církve husitské je jako jeden z článků "zavěšeno" desatero proti euroústavě, které loni v MF DNES zveřejnil Václav Klaus. Co tomu říkáte?
Tam patří i tyto názory.
Vašich sedm bodů pro přijetí euroústavy ze stránek ČSSD tam ovšem není.
Momentálně nemám čas napsat delší text, kde bych svoje myšlenky a vize o Evropě podrobněji vysvětlil. Chtěl bych mít tolik času, jako má prezident Klaus. Ale na podobné věci pracuji, protože je potřeba mít někoho, kdo postaví proti určité schopnosti prezidenta stavět jisté vize, s nimiž nesouhlasím a nesouhlasí s nimi naprostá většina politiků v Evropské unii, vizi jinou. Politici v Evropě berou názory pana prezidenta jako svého druhu kuriozitu. To by si měla uvědomit česká veřejnost i sám prezident. Evropská unie je důležitá a mimořádně závažná věc, ale není to záležitost, která vyhraje tyto volby. Proto se musím soustředit na vnitropolitické otázky, které mají pro lidi v tuto chvíli mnohem větší závažnost.
V souvislosti s Evropou se dnes hovoří i o duchovní krizi starého kontinentu. Sdílíte ten názor?
Nemyslím si, že Evropa je v krizi. O duchovní krizi v Evropě se totiž hovoří přes dva tisíce let. Stačí si projít dějiny. Pak ale přijdete na to, že Francouzská revoluce nevznikla v důsledku krize, nýbrž naopak proto, že francouzská společnost se dynamicky rozvíjela. Když do toho započítáme i starý Řím a Řecko, našly by se v historii skutečně velké krizové momenty. Evropští politici se poučili z druhé světové války. Generace Adenauera a de Gaulla položila základy evropské integrace a dnes v tom pokračuje další generace politických vůdců.
Evropská unie hovoří o tom, že chce dění ve světě ovlivňovat. Ale neovlivňuje dnešní svět daleko reálněji například obrovský vzestup vlivu Číny? Neobáváte se možných důsledků jejího raketového ekonomického růstu? Stoupá kvůli němu cena ropy, je ničeno životní prostředí, vyčerpávají se suroviny.
Věci, které jste vyjmenoval, vidím jako daleko větší nebezpečí než režim této země. Stát, který má 1,3 miliardy obyvatel, asi nemůže být řízen stejným způsobem jako třeba Česká republika. Abychom o těch našich obavách mohli jednat s Čínou, k tomu potřebujeme například právě silnou Evropskou unii.
Může vůbec brát Čína jako partnera Česko?
Ale ona nás bere jako partnera! Možná je to dáno i mým pragmatickým postupem, který se zaměřuje na záležitosti, které ty dvě země mohou spojit. Česká republika může být branou pro Čínu do Evropské unie. Pokud jde o ty zmiňované problémy, tak Čínu musíme dostat k jednacímu stolu a jednat s ní stejně trpělivě, jako s ní jednáme v otázkách lidských práv.
Trpělivější jsou spíše Číňané, protože jsou si jisti svým úspěchem.
Nemyslím si to. Navíc není součástí jejich politického myšlení agrese.
A co postupné ekonomické pohlcení či vytvoření závislosti zbytku světa na Číně?
To už je jiná věc. Naštěstí se v Číně nyní ekonomickou činností, která je srovnatelná s vyspělým světem, zatím zabývá kolem 300 milionů lidí. Představte si, že by se tím zabývala celá Čína. Nestačily by suroviny, energie. Toho se můžeme obávat. Ale toho se obávají i čínští vůdci. Tím mohou uvolnit síly, které by nebyli schopni zvládnout. Ani si neumím představit, jaké by to mohlo mít důsledky. No, umím si to představit, ale nebudu o tom raději hovořit. Západní svět s nimi musí trpělivě jednat. Musíme si uvědomit, že naše vztahy jsou teď v nové fázi, a musíme s Čínou, stejně jako s Ruskem či s Indií, spolupracovat. Musíme mít k tomu a vedle sebe ovšem i staré přátele - EU a Spojené státy.
Není příliš známo, co jste si myslel o době komunistické normalizace. Považoval jste tehdejší režim za zlo?
Samozřejmě. Byl jsem dlouhá léta členem socialistické strany...
Proč jste do ní vstoupil?
Protože jsem si myslel, že se z té strany dá něco udělat. V roce 1968 - po "pár teplých nocích" - do ní vstoupily tisíce lidí, a byli to kvalitní lidé, kterým šlo o demokracii a změnu poměrů. Na úrovni místních organizací se tehdy dalo otevřeně debatovat. A uvědomte si, že jsem byl při svém vstupu hodně mladý, bylo mi osmnáct let, psal se rok 1970.
Nepodporoval jste tím totalitní režim, protože socialistická strana byla jen satelitem strany komunistické?
V prvních letech jsem to necítil, v dalších už ano. Špičky strany byly provázány se Státní bezpečností, o čemž se nepsalo, ale po letech jsem to pochopil. Byl to jeden z důvodů, proč i mě chtěla StB získat, protože se mnou třeba rovněž počítali na nějakou funkci. I z těchto důvodů jsem pak už neviděl své členství v té straně za nadále potřebné. V roce 1986 jsem ji opustil a už jsem se nechtěl politice věnovat.
Znal jste za komunismu text Charty 77?
V době, kdy byla vyhlášena Charta, jsem absolvoval vojenskou základní službu, těžko bych se tam k tomu mohl dostat. Vzpomínám si, že ke mně přišel proviantní náčelník a říkal: "Vrátil jsem se z velitelského shromáždění a odsouhlasili jsme, co to říkám, prohlášení jsme Chartu." Seznámil jsem se s tím až potom.
Předpokládal jste, že ke změně poměrů dojde v listopadu 1989?
Nepředpokládal.
Dnes říkáte: "Nevím, k čemu jsou ty antikomunistické akce, pouze rozdělují společnost." Společnost přece nerozdělili demokraté, nýbrž právě komunisté! A ten stav v podstatě trvá.
V mých očích je ta doba už poněkud vzdálená. Někteří lidé dělají, že se zde komunisté objevili ze dne na den. Zrovna teď před volbami a po šestnácti letech si mnozí vzpomněli, že jsou tady.
Vy jste přece kdysi podporoval zákaz komunistické strany?
Ano. V roce 1990. Je zajímavé, že lidé, kteří byli v Občanském fóru a dnes jsou často v ODS, měli jiný názor. Jestli bylo někdy možné zakázat komunistickou stranu, tak tehdy. Podpora požadavku na zákaz komunistické strany byla největší hloupost mého politického života.
Proč?
Nejhorší, co může být ve vztahu ke komunistické straně, je její zákaz.
Na závěr se podívejme na vaše kulturní zájmy. Váš poradce Valtr Komárek mi říkal, že hodně čtete, třeba i antickou literaturu. Je to tak?
Mám na různých místech čtyři knihovny a tisíce knížek. Teď čtu dost málo. Pracuji každý den 14 až 16 hodin, a to na čtení nemáte moc myšlenek. Ale v antické literatuře vyhledávám například věci pro své projevy.
Máte alespoň něco rozečteného?
Asi pět knížek. Jedna z nich jsou řeči Demosthena. Ale chci říct ještě něco jiného: přál bych si někdy se ještě naučit francouzsky.
Doma máte přece učitelku francouzštiny, vaši manželku.
Už jsem začínal čtyřikrát. Koupil jsem si některé knihy projevů Saint-Justa či Mirabeaua ve francouzštině, takže se na ně mohu zatím jenom dívat. Z těch fragmentů velkých řečí postav Francouzské revoluce, které jsou v češtině, se dá najít hodně zajímavých prvků.
Existuje nějaká kniha vašeho života, kterou se občas řídíte nebo na vás zanechala vliv?
Když vám to řeknu, tak si zase ze mě bude někdo dělat legraci. Léta jsem se vracel ke knížce Poslední rytíř dánský od Thit Jensenové. Je to příběh renesančního velmože, který měl ohromný přehled. Získal peníze z prodeje falešných ostatků svatých a ty věnoval na podporu Dánska a na podporu upevnění luteránské víry. Výborná kniha, těžké čtení - jako u většiny skandinávských autorů. Včetně Hanse Christiana Andersena. Mně naskakovala husí kůže, když jsem četl jeho pohádky.
Holdujete vážné hudbě. V ní dáváte přednost čemu?
Především opeře, z autorů například Verdimu.
Byl byste schopen poslouchat hudbu, která zní na CzechTeku?
Chvilku bych to dokázal poslouchat.
Máte poměrně intelektuální zájmy, ale i váš poradce Komárek říká: "Premiér nedokázal přesvědčit veřejnost, že je jiný, než ve skutečnosti je." Proč?
Média o to neměla zájem.
Nesvádějte všechno na média.
Ale to je strašně důležité. Jediný politik u nás, který měl v tomto směru ohromnou šanci a také toho využil, byl Václav Klaus. Média mu v první polovině devadesátých let udělala určitou apoteózu a vyzdvihovala ho, přestože se k němu zachovala i hnusně, v letech 1997 a 1998. Jeho jediného ukázala tak trochu i z hlediska jeho intelektuálních zájmů. Pro média jsem člověk, který podává stanoviska. Mladí novináři ke mně přiběhnou, dají mi dvě otázky, nebo i pět, z nichž jsou tři úplné pitomosti. Pak je z toho vytržená jedna věta. To je všechno. Nedostal jsem za ten rok prostor, abych se mohl prezentovat jako člověk, který má vážné zájmy. Já přitom duchovně strádám, že na své zájmy nemám čas. Než jsem se stal premiérem, navštěvoval jsem čtyři až pět divadelních představení v měsíci. Stejně tak trpím tím, že nemám čas číst kvalitní knihy a poslouchat kvalitní hudbu. Moje svoboda je velice omezená. Chybí mi.
Nezdá se mi, že byste strádal.
Není to tak vidět. Nechci se vyžívat jen v politice. K tomu, abych přicházel s originálními a překvapivými řešeními a myšlenkami právě v politice, potřebuji mít kvalitní duchovní život. Číst a inspirovat se.
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 3. 5. 2006
Pro Listář vybral mgr
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.
