5. 10. 2006 Johana Bronková
Robert Redeker, profesor filosofie na francouzském gymnáziu přišel o práci, po té, co napsal článek pro deník Le Figaro. Připomíná vám to zprávy zahraničního rozhlasu z komunistického Československa? Ne. Stalo se to ve svobodné, demokratické Francii, nepřestávající skloňovat volnost, rovnost a bratrství. Profesor se provinil tím, že příliš zřetelně, bez diplomatických otazníků (a bez uvozovek) pospojoval myšlenky, které po islámských reakcích na řezenskou přednášku Benedikta XVI. straší v nejedné hlavě. "Co si má počít svobodný svět s islámským ponižováním?", ptal se učitel ze Saint Orens de Gameville, městečka nedaleko Toulouse. Horoval proti "užitečným idiotům", kteří ve jménu tolerance nakonec vnutí svobodnému světu islám, jemuž se všichni "více nebo méně vědomě podřídí". Pravda, nešetřil ostrými slovy ani příklady ze života. Islám v jeho hegemonických nárocích přirovnal ke studené válce, která "svou olověnou kápi vnucuje celému světu." Mezi těmi druhými jmenoval nejen satirické kresby Mohameda, ale (možná trochu přemrštěně) i hodiny vyhrazené pouze ženám ve veřejných bazénech nebo zákaz opalovat se v příliš odvážných plavkách na nábřeží Seiny změněném na pláž.
Kritika islámu nezůstala bez povšimnutí. Dočkal se vyhlášení fatwy a e-mailem přišly výhružky smrtí - včetně fotografií, adresy a dalších "užitečných informací". Vydání Le Figaro z 19. září bylo zakázáno v Egyptě a v Tunisku. To by znalce poměrů tolik nepřekvapilo. Pohotově zareagoval ovšem i ředitel gymnázia. Ihned našel za Redekera náhradu. Profesor filosofie se ze dne na den ocitl na chodníku a bez práce. O jeho bezpečnost se stará místní "Brigáda proti terorismu." Místo pobytu mění co dva dny a z vlastní kapsy platí veškeré náklady za stěhování.
"Nezáleží na tom, zda souhlasíte s tím, co napsal tento profesor. Novinkou je to, že globální vesnice existuje a že se poislámšťuje...- dodal ke kauze pro italský deník Il Foglio Alain Finkielkraut, francouzský spisovatel a bystrý kritik iluzí naší doby. Dobrá, pokud účel světí prostředky, konstatování evropského intelektuála muslimy potěší. Není ovšem divu, že novinář Giuliano Ferrara dnes v souvislosti s případem profesora Redekera na první straně svého plátku vyznává: "Mám strach přiznat, že mám strach..." "Co bude pokračovat?" ptá se. Bude možné kritizovat islámskou strategii infiltrace a ovládaní, říkat, co si myslíme? Bude možné jít ke kořenu věci? Ne beze strachu, bez kličkování, bez úhybných manévrů, odpovídá si sám. "Papež se pokusil být svobodný", říká Ferrara, s útrpným dodatkem, že i jemu hrozí, že se stane obětí, navzdory charismatické nedostupnosti a dvoutisícileté tradici svého úřadu. "Co teprve já?" - končí otazníkem italský novinář.
Odpověď nemáme. Ale i zběžný pohled do denního tisku vyznívá cynicky: šklebí se z něj tváře mužů, kteří před pěti lety poslali k zemi pyšný symbol New Yorku. Komentáře nás ujišťují, že na nově zveřejněném videu s velkou vnitřní pohodou předčítají svou "duchovní závěť" - ještě předtím než se přihlásili na kurz pro piloty, aby pečlivě zosnovali smrt vlastní a dalších tří tisíc lidí. Současně s tím muž číslo dvě Al Kajdy, al Zawahiri, v internetovém prohlášení otevřeně uráží Papeže a vysmívá se evangeliu.
Západní svět je jiný, do ulic kvůli tomu nevyjde. Navíc, je v metodologii až příliš zběhlý. Nedělá si iluze o tom, že by na teroristy mohla platit demonstrace. Ve skutečnosti ale nejspíš neví - ani stratégové evropské politiky nevědí. Evropa neví nejenom jaké politické tahy by měly následovat, ale neví ani "čí je". Zapomněla, kde se vzaly samozřejmé hodnoty dneška, zapomněla historii křesťanské civilizace, neváží si sebe sama. Papežovy výzvy k probuzení jsou prorockým hlasem (pochopili to v minulých dnech i leckteří politici - a zastali se ho jako svrchovaného mluvčího Evropanství). "Muž v bílém" na Petrově Stolci ale hlásá víc než jen právo na svobodu názoru, víc než nenásilí nebo obhajobu akademických svobod. Říká, že se nemůžeme živit jen papírovými obaly vyprázdněných hodnot a že nás nezachrání rezoluce OSN, které jim dávají líbivý vzhled a nám falešnou jistotu. To všechno asi tušíme. Rezoluce skutečně nemohou dělat víc, než definovat na základě konsenzu. Hodnotu a obsah jim dává jen hodnota a obsah života jednotlivce, ani v tom si nesmíme lhát. Proto hlásání evangelia v dnešní Evropě není vstupováním do řeky, jejíž vody dávno odplynuly, ale zpevňováním základů, těch, kterými nemohou otřást ani výhružky, a konec konců ani útisk, jak to ukázaly hrůzy minulého století.
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 2. 10.
2006
Pro Listář vybral dk)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
