Papež vyloučil muslimy z Evropy
20. 10. 2006 Tariq Ramadan
Pouhých pár vět pronesených papežem Benediktem XVI. posloužilo jako
rozbuška k následné bouři vášnivých reakcí. V celém muslimském světě
se duchovní vůdci, prezidenti, politici a intelektuálové přidávali k
rozzlobeným davům, které v papežových slovech spatřovaly urážku své
víry. Většina z nich papežovu řeč vůbec nečetla; někteří se opírali
o stručné výňatky, podle nichž papež spojoval islám s násilím. Všichni
do jednoho považovali slova za netolerovatelný útok.
Člověk by doufal, že alespoň muslimští akademici a intelektuálové zaujmou racionálnější přístup, a to ze dvou důvodů. Za prvé, zbožná úcta, kterou muslimové chovají k proroku Mohamedovi, byla některými vládami a skupinami jednoduše zneužita; vyvolali svého druhu krizi, jednak aby na chvíli zastřeli své domácí politické potíže, jednak aby davy mohly ventilovat potlačovaný hněv. Když lidé postrádají základní občanská práva, vlády jim aspoň dopřejí vybouření nad dánskými karikaturami nebo slovy římského biskupa.
A za druhé, masové protesty, jichž jsme byli svědky, charakterizuje především nekontrolovatelný výlev emocí. Nakonec se z nich stal živoucí důkaz, že muslimy nelze zapojit do žádné rozumové debaty a že slovní agresivita a násilí jsou u nich spíše pravidlem než výjimkou.
Muslimští intelektuálové nesou primární odpovědnost za to, aby nepropůjčovali legitimitu takovým kontraproduktivním hrátkám. Byl snad důvod se tak bouřit nad okrajovým citátem ze 14. století, v němž se kritizuje "zlovolné dílo" proroka islámu?
Benedikt, muž své doby
Celá papežova řeč byla spíše hádankovitá, postrádala jasnost, místy byla povrchní a dokonce neobratná. Ale bylo nutné kvůli ní žádat oficiální omluvu? Bylo to od muslimů moudré a spravedlivé, když se urážejí nad jedním citátem prostě proto, že ho pronesl papež, a přitom ignorují každodenní otázky, jimž čelí posledních pět let - ohledně významu slova džihád a ohledně užití síly?
Benedikt je muž své doby; i otázky, jež muslimům pokládá, jsou ze současnosti. Měly by být zodpovězeny jasně, se solidními argumenty. Pro začátek bychom tedy neměli akceptovat, aby se džihád nadále překládal jako "svatá válka". Měli bychom vysvětlovat islámské principy legitimního odporu a islámskou etiku v konfliktních situacích. Nikoli povzbuzovat lidi k násilným protestům proti tvrzení, že islámské náboženství je násilné.
Možná nejhorší na této krizi je skutečnost, že většině komentátorů zjevně uniká, jakou debatu chce Benedikt podnítit. Ve svém projevu na univerzitě v Řezně Benedikt rozvíjel dvojí tezi. Jednak připomíná oněm sekulárním racionalistům, kteří by rádi z osvícenství vypreparovali jeho odkazy na křesťanství, že tyto odkazy jsou integrální součástí evropské identity; nemohou se zapojit do dialogu mezi náboženstvími, kdyby neuznávali křesťanský základ své identity, ať už sami věřící jsou, či nikoli.
Islám neslučitelný
A jednak se papež pokusil vyložit evropskou identitu, která je podle něj křesťanská, pokud jde o víru, a řecká ve svém filozofickém zdůvodnění. Islám, jenž zjevně takovýto vztah k řeckému rozumu nemá, by byl tudíž evropské identitě cizí.
Před pár lety, když byl Joseph Ratzinger ještě kardinálem, opřel svůj odpor proti integraci Turecka do Evropy o podobnou argumentaci. Muslimští Turci podle něj nikdy nebyli a nikdy nebudou schopni přidat se k autentické evropské kultuře. Jejich kultura je odlišná; jsou Jiní.
Toto jsou teze, které volají po odpovědi mnohem spíš než řeči o džihádu. Tento hluboce evropský papež vybízí lidi svého kontinentu k tomu, aby si začali uvědomovat ústřední, nevyhnutelně křesťanský charakter své identity, o nějž by neměli přijít. To může být legitimní sdělení - v časech, kdy Evropa trpí krizí identity. Ale je také hluboce problematické a potenciálně nebezpečné ve svém redukcionismu.
Společné dědictví
Na tuto výzvu musí muslimové odpovědět; musí se utkat s oním čtením historie evropského myšlení, z nějž je vymazána role muslimského racionalismu a v němž se arabsko-muslimský příspěvek redukuje na pouhý překlad velkých děl starých Řeků a Římanů.
Tato selektivní paměť, která tak snadno zapomíná na klíčový příspěvek racionálních muslimských myslitelů jako al-Farábí (10. století), Avicenna (11. století), Averroes (12. století), al-Ghazálí (12. století), Aš-Šatíbí (13. století) a Ibn Chaldún (14. století), by re-konstruovala Evropu na sebeklamu ohledně vlastní minulosti.
Pokud se tedy mají muslimové znovu přihlásit ke svému dědictví, musí demonstrovat - a to způsobem, který bude racionální a bez emocionálních reakcí - že sdílejí klíčové hodnoty, na nichž byly Evropa i celý Západ vybudovány.
Ani Evropa, ani Západ nemohou přežít, pokud budeme nadále v pokušení definovat se tím, že budeme vylučovat a odmítat to Jiné - islám, muslimy -, kterého se bojíme.
Možná že dnes Evropa nejvíc potřebuje nikoli dialog s jinými civilizacemi, ale upřímnou vnitřní rozpravu. Měla by do ní zahrnout i pohledy, které si tak dlouho odmítala přiznat, že dokonce ani dnes nedokáže plně těžit z bohatství svých starých náboženství a filozofických tradic.
Imperativ pluralismu
Evropa se musí učit smířit se sama se sebou, se svou dávnou diverzitou, aby zvládla budoucí imperativ pluralismu. Papežův redukcionismus jí v tom nijak nepomáhá. Kritický přístup by však neměl vyžadovat jeho omluvu, ale jednoduše a rozumně by se mu pokusil dokázat, že se z historického, vědeckého a koneckonců i duchovního hlediska mýlí.
To by také poskytlo dnešním muslimům cestu k tomu, aby se usmířili sami se sebou. Díky úžasné kreativitě evropských muslimských myslitelů minulosti, kteří před deseti stoletími sebevědomě přijali svou evropskou identitu (a nebyli posedlí neustálou sterilní debatou o "integraci") a kteří hluboce obohatili svou kritickou reflexí jak Evropu, tak Západ jako celek.
Autor je profesorem islámských studií na St Antony's College v Oxfordu. Napsal knihu Západní muslimové a budoucnost islámu. (c) The New York Times Syndicate 2006
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 22. 9. 2006
Pro Listář vybral dk
Foto převzato z www.blogspot.com)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
