Na mnogaja ljeta
Otci kardinálovi Tomáši Špidlíkovi
18. 12. 2006 Richard Čemus
Když Tomáš kardinál Špidlík vedl v roce 1995 exercicie ve Vatikáně,
mohl už sotva stát na nohou, a svěřil se svým blízkým, že ho Pán už
asi volá. Uplynulo víc jak deset let, otec Špidlík se stal kardinálem a
jeho aktivity se zmnohonásobily. 17. prosince se dožívá v plné svěžesti
87 let. Je to málo, je to hodně, nebo je to náhoda? Či může to být
pravda, že by ho tu na zemi, jak On sám žertovně rád říká, Prozřetelnost
zapomněla?
Co je to vlastně čas? Docela nedávno se sám otec kardinál nad touto filosoficko-teologickou otázkou na vlnách vatikánského rozhlasu zamýšlel. Jistě se na nás nebude zlobit, vztáhneme-li jeho vlastní slova na něj samého. Čas, stejně jako život, řekl tehdy otec Špidlík, dává Bůh. A ten nedává nikomu prázdný čas, aby si ho sám zaplnil. Prozřetelnost určila každému od věků jistý úkol. Záleží ovšem na jeho svobodném souhlasu s vůlí Boží spolupracovat; nesmí si ji ovšem vymýšlet, musí ji hledat. Dal by se rozdíl mezi profánním a biblickým využitím času osvětlit tímto přirovnáním. Zavolají někoho, aby promluvil do rádia. Řeknou mu: „Dáme vám k dispozici čtvrt hodiny.“ – „A o čem mám mluvit?“ – „Vyberte si sám téma, které se vám hodí. Ale počítejte s tím, že nesmíte překročit čtvrt hodiny. Ať tedy nezůstane váš proslov nedokončený!“ Ale můžeme si představit i jinou situaci. Ti, co zavolali mluvčího do rádia, mu řeknou: „Slyšeli jsme, že jste byl na světovém kongresu.. Byli bychom rádi, abyste o jeho tématu podal obsažný referát našim posluchačům.“ – „Obsažný referát! A kolik času mi dáte, abych o tom mluvil?“ – „Tolik, kolik budete potřebovat k tomu, aby byl váš doklad skutečně obsažný a úplný.“
Ten první případ je symbol pojetí profánního, ten druhý nás uvádí do myšlení biblického.
Světci se často těšili na smrt. Přáli si být co nejdříve s Bohem. Ale neodpírali poslání. Je známa epizoda z života sv. Ignáce z Loyoly. Jeho společník P. Laynez se vrátil velice unavený z cesty. Ignác mu dal otázku: „Představte si, že by vám dal Bůh na vybranou: buď hned zemřít a jít do nebe anebo tu na zemi zůstat s nadějí, že ještě něco dobrého uděláte, ale bez záruky nebe. Co byste si vybral?“ „Samozřejmě to první“ zněla odpověď. Sv. Ignác pokýval hlavou a dodal: „Já myslím, že bych si vybral to druhé i s velkým rizikem pro mne samého. Vždyť moci udělat něco dobrého, něco pro Boží slávu je cíl života.“
Něco podobného čteme i v životopise sv. Martina z Tours. Už byl na prahu smrti. Ale jeho učedníci plakali: „Proč nás, otče, opouštíš? Co si bez tebe počneme?“ Sv. Martina to dojalo a modlil se: „Jsem-li ještě potřebný, neodpírám pracovat.“ Co lepšího tedy můžeme i my očekávat od času, který máme před sebou, než vědomí, že jsme potřební, že máme úkol, že naplníme čas, který dostáváme jako velký Boží dar».
Když si lidé připíjejí na zdraví, obyčejně přidávají: „A ještě na mnoho dalších let!“ Mladí to berou jako samozřejmé. Staří se zamyslí a odhadují, s kolika léty se dá ještě rozumně počítat. Otázka však není úplně správně položená. Lepší by bylo ptát se následovně: „Jakou práci ode mne Pán Bůh ještě čeká? Jaký úkol mám v životě ještě splnit?“ Je-li to opravdu Boží vůle, pak léta nepochybí. Čas budeme mít k dispozici jistě.
Tolik slova samotného autora, otce Špidlíka. Co dodat? Henry Nouwen kdysi napsal, že potřebujeme, kdo by nás duchovně doprovázel a nám pomohl se zakořenit v hloubi vlastního já, kde sídlí Bůh. Kdo kardinála Špidlíka zná, byť třeba jenom z knih, ví jaký má dar, přivést člověka do kontaktu s Bohem, probudit v něm chuť věřit a vůli žít. To je smysl duchovního otcovství. A tak Vám tedy otče kardinále Špidlíku vyprošujeme ještě mnoho dalších let „mnogaja blagaja ljéta!“. Pro Vás samého, ale jistě nám prominete, že víc ještě – kvůli nám!
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 16. 12.
2006
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
