Lapsi aneb padlí křesťané, donatisté a novaciáni
21. 2. 2006 Miroslav G. Richter
V době krutého Deciova pronásledování křesťanů došlo k velkému množství případů zapření Krista křesťany. Ti neodolali krutým hrozbám, nátlaku, mučení a trestům, které na ně vyvíjela pohanská státní moc a její represivní složky. Rozmnožili tak řady tzv. "padlých křesťanů" ("lapsi"), tj. těch křesťanů. kteří se během pronásledování přísežně odřekli víry a předali pohanům svaté knihy (tzv. "traditores"), ve sporu s římskou církví. Zřeknutí se Krista bylo v oné době chápáno jako jeden ze tří neodpustitelných hříchů. Po skončení pronásledování se však zmiňovaní kristovci - lapsi houfně hlásili zpět do církve. To vyvolalo v církvi spory mezi umírněnými, kteří souhlasili s možností jejich reinkorporace, a radikály (tzv. donatisty), kteří s tímto nesouhlasili.
Donatisté nesouhlasili s reinkorporací lapsi, mezi nimiž bylo i nemálo
biskupů a kněží. Hájili důsledně a neústupně názor, že účinnost
křtu a svěcení je závislá na důstojnosti toho, kdo je uděluje. Tento
jev v církvi trval přibližně dvě století a zanikl se vpádem Vandalů
do severní Afriky kolem roku 430 po Kr. V dalším vývoji církve posléze
našel řadu modifikací a napodobenin, byť obsahově i jiného druhu. Z
hlediska přístupu k řešení problému, užitých metod a možnosti
epitimických postupů se stal prizmatem, který dlouhodobě dělil vnitřní
jednotu církve.
Donatizmus byl jedním z prvních, ne-li vůbec prvním zásadním antagonistickým střetem dvou pohledů na řešení jedné skutečnosti církví. Představoval radikální a netolerantní fundamentalismus, který se od těch dob v církvi projevuje jako trvalý jev, vyúsťující ve dvě proti sobě jdoucí pojetí křesťanství. Z jedné strany je jím přísné odsouzení a černobíle pojímaný svět, ze strany druhé pak chápající a pokorná vědomost vlastní i obecné člověčí slabosti a nedostatků, která však právě pro tuto vědomost se apriorně vzdala všech tzv. rychlých, rozhodných a "jedině správných", bohužel však i neopravitelných a nevratných řešení. Od těchto časů, po celý další vývoj křesťanství, svádí spolu tyto základní antagonistické skupiny zápas o církevní život. Tento duální princip v církvi od oněch dob existuje a působí jako akční ferment polarizující nejen církevní, ale i veskrze osobní a společenstevní, a také později i národní a státní život a jeho veškeré projevy. Jednou otevřená Pandořina skříňka své neštěstí zpět nepřijme. Tento úkaz je proto třeba pečlivě analyzovat a zvažovat při reglementaci a formování života i církevního směřování.
Ve stejném údobí, se obdobný střet radikálů s umírněnými, k němuž došlo v Kartágu, odehrál i v Římě. Rozhodnutí otázky lapsi si zde nárokovali tzv. novaciáni, kteří se ostře postavili proti řádně zvolenému biskupovi Korneliovi, o němž se proslýchalo, že patří rovněž mezi tzv. padlé. Římští radikálové si zvolili svého vzdorobiskupa, kterým se stal vážený učenec Novatian. Došlo k rozštěpení celé římské církve.Toto rozštěpení zasáhlo celý Západ a Východ. Na Západě žila novaciánská církev do 5 století po Kr.; na Východě ještě o století déle.
(Úryvek z práce M. G. Richtera "Středoevropské křesťanství, Slované a cyrilometodějské mise")
Foto převzato z www.wikipedia.org
DISKUSE
Pokud chcete reagovat na tento článek, můžete tak učinit zde.
