Krize Římské říše a pronásledování křesťanů
3. 2. 2006 Miroslav G. Richter
V první polovině 4. století po Kr. prošla církev těžkou krizí. Římští vladaři, usilující o restauraci impéria, pojali myšlenku o nepřátelském, rozkladném vlivu křesťanství na Římskou říši a rozhodli se je totálně zničit. Padnout měla i církevní struktura, celý její, po tři století budovaný, organizmus.
Hlavním architektem tohoto projektu byl samotný císař Dioklecián (Diocletianus),
který je spojován s posledním starokřesťanským pronásledováním; to
bývá označováno jako v pořadí desáté. Z císařových spoluvladařů
byli úhlavními nepřáteli křesťanů rovněž Galerius a bythynský místodržitel
Hierokles. Příčina byla zřejmá. Zatímco římský státní kolos chřadnul,
křesťanství sílilo.
Římští občané přestávali důvěřovat státu a hledali nové hodnoty, o něž by se mohli opřít na své životní cestě, skrze něž by nalezli osobní harmonii, pokoj a štěstí. Křesťanství se stalo novou metou, s níž se usilovali seznámit, k níž se houfně utíkali o inspiraci a pomoc. Zde hledali přístřeší pro své unavené a malověrné duše.
Císař Dioklecián prosadil v Senátu jako povinný zvýšený kult římských vladařů; ti měli být nyní uctíváni jako bohové. Prvně začalo být uplatňování nových kultovních norem vyžadováno ve vojsku. Neuposlechnutí se rovnalo rozsudku smrti nad viníkem. Nové kultovní normy byly namířeny především, nebo zcela výlučně, proti křesťanům. Rostly zástupy těch, kteří raději přijali smrt, než by uposlechli a vzdali božskou poctu ne Bohu, ale člověku, byť jím byl sám císař.
Císař Dioklecián na to reagoval v letech 303 a 304 po Kr. vydáním dalších ediktů proti křesťanům, a dalšími exemplárními represemi. Obvinil křesťany, že "opustili víru otců" a rozvrací říši. Církevní stavby měly být do základů vyvráceny, rozmetány, knihovny a skriptoria spáleny, křesťané ve vojsku měli být zbaveni hodností, exemplárně a krutě trestáni a následně vyloučeni z oddílů branné moci. Všem bez rozdílu byla uložena povinnost přinášet pohanským bohům oběti. Křesťané, dosud pracující ve státní správě, měli být zbaveni všech občanských práv. Kdo neuposlechl vykonat, co mu ukládaly císařské edikty, byl vydán katům k mučení a popravě.
V různých provinciích říše byly zmíněné císařské edikty uplatňovány různě přísně. Například císařův spoluvladař Konstantinus Chlorus, otec budoucího císaře Konstantina Velikého, který spravoval Galii, Hispanii a Britanii, předmětné edikty vykonával tak, aby se křesťanům co nejvíce ulehčilo. Podobně mírný postoj k pronásledování křesťanů zaujal i caesar Maximinus, který spravoval Itálii a Afriku. Naopak krutostí vůči křesťanům se vyznačoval caesar Galerius, který řídil říšské záležitosti v podunajských provinciích a na Balkáně. Na Západě pronásledování křesťanů ustalo, téměř shodně s ukončením vlády císaře Diokleciána, tedy roku 305 po Kr. Na Východě však Galerius spolu s Liciniem a Maximinem Dazou kruté pronásledování křesťanů ještě vystupňovali.
(Úryvek z práce M. G. Richtera "Středoevropské křesťanství, Slované a cyrilometodějské mise")
(Foto převzato z www.poszukiwania.pl)
