Kořeny bídy
Úvaha kardinála Miloslava Vlka, předsedy Komise ČBK pro veřejné záležitosti, nad současným děním ve společnosti.
8. 2. 2006 Miloslav kard. Vlk
S prohlubující se dekadencí naší politické scény se v poslední době množí vážné a hluboké úvahy o kořenech této situace a o tom, kde má tento "debakl" politické a společenské kultury v našem národě své kořeny. Hovoří se o (ne)vztahu k vlasti, o nedostatečně rozvinuté občanské společnosti, o dědictví minulosti, o národním charakteru nebo o souběhu všech těchto prvků. Domnívám se však, že kořen leží ještě hlouběji a že o něm nemluvíme. Spočívá v tom, že jsme nepřijali a nepřijímáme základní obecně platné a na člověku ani parlamentech nezávislé principy a duchovní zákonitosti, s nimiž je úzce spjatá naše lidská identita. Příroda má své dané, neměnné zákony, které musí být respektovány, a nejsou-li - příroda se mstí! Ještě silněji to platí o principech duchovních, platných v mezilidských vztazích. Nejsou stanoveny žádným lidským, ač třeba nejvyšším světovým grémiem. Nejedná se tu o nějakou náboženskou doktrínu či morálku, ale o principy, jejichž existence je obecně uznávána a které jsou nedílnou součástí naší existence.
V lidské společnosti však došlo k určité schizofrenii, k oddělení těchto "vtisknutých principů", které jsou vloženy do nejhlubšího nitra člověka, do našich genů. Člověk ve velké iluzorní touze po svobodě odvrhl neměnné pevné nezničitelné principy, které cítí jako svazující. V touze po ničím neomezené svobodě odvrhl i Dárce těchto zákonitostí a svou určitou závislost na něm. Rozvinutím neomezené lidské svobody (nejsem ani trochu proti lidské svobodě), která není závislá na nikom a na ničem, na žádném principu či Principu, dochází k nerespektování stejného práva na svobodu, které má také můj bližní, s nímž jsem si roven, protože má stejnou důstojnost Božího tvora jako já. Tak bylo porušeno principiální paradigma lidských vztahů a otevřelo se východisko jejich současné krize na mnoha rovinách společnosti. Jak je patrné, nehovořím zde o potřebách církve a náboženství, o zmenšování prostoru jejich svobody aj. – to patří do jiné oblasti, i když také důležité.
K naší identitě patří neodmyslitelně touha milovat, být pro někoho důležitý a potřebný - a také být milován, být přijat. To se nedá zničit, vykořenit z lidského srdce. Všimněme si odlesku této identity na tváři nemluvněte v náručí matky, kde se cítí bezpečně, ačkoliv o světě kolem sebe ještě mnoho neví. Ale z obětí a laskání velmi dobře chápe: tady jsem přijato, tady jsem "doma". A proto se jeho psychika může dobře rozvíjet. Poslechněme si ale také vyznání jednoho narkomana z rozvrácené rodiny, který nakonec skončil ve vězení: "Nikdo mě neměl rád a tak jsem si svým jednáním vynucoval pozornost. Snažil jsem se, aby se mě aspoň báli! Mstil jsem se společnosti za to, co mi zůstala dlužna!" Paprsek světla, že existuje přece někdo, kdo ho má rád, mu ve vězení zachránil život a způsobil obrat v jeho jednání.
K naší identitě patří neodmyslitelně láska - ne pouze jako nějaká náboženská, morální kategorie, ale jako bytostná součást naší každodenní, nejen "soukromé" existence. Když z ní žijeme, cítíme, že naplňujeme svůj smysl, že jsme tím, čím máme být, pokud už někdo úplně své zdravé cítění nitra nezničil. Absence této, pro normální existenci nenahraditelné hodnoty, se neoddiskutovatelně projevuje již u nejmladší generace v šikaně, ano i ve vraždách, které děti někdy páchají, a také v ostatních "duchovních stínech" této generace. Je to zvrácená, možná neuvědomělá vzpoura proti tomuto existenciálnímu nedostatku.
Dále se absence základních hodnot projevuje v hrubosti společenského života. V současné době je nejzřetelnější zvláště u politiků. Zdá se, jakoby politici při svých předvolebních aktivitách tyto skutečnosti vůbec nebrali na vědomí. (Já vím, nepřináší jim to politické body!) Z kultury závisti a nenávisti vyrostly v minulosti dva hrozné systémy - nacismus s koncentráky a komunismus s gulagy a miliony mrtvých. I kultura politické nenávisti přináší dlouhodobě nebezpečí značných společenských důsledků, poněvadž politici jsou v určitém smyslu modelové osobnosti před zraky národa. Svou razantní praxí vzájemné nenávisti, jak jsme toho každodenními svědky, vlévají jed politické nenávisti do žil naší duchovně podvyživené společnosti, která postrádá v mezilidských vztazích širší praxi lásky a odpuštění, které jediné je schopno rozlomit začarovaný kruh nenávisti. Naše národní kultura postrádá kromě toho také praxi smíření jako bezpečného prostředku k obnovování vztahů.
Nedostatek uvedených principiálních hodnot je východiskem a příčinou celé mizérie naší politiky. Dokud nepřestanou politici usilovat jen o moc a peníze a nedají na přední místo dobro jedince a společnosti, do té doby se u nás mnoho nezmění. Naopak! Boucháním do stolu a diktátem k žádné dobré změně nedojdeme.
Alternativní styl života nabízejí některé části naší společnosti, kterým jde opravdu o hodnoty - různá občanská seskupení, charity, dobročinné organizace, univerzity, církve aj.
Vraťme se, přátelé, ke své základní lidské identitě, k tomu, co jsme a být máme. A začněme u sebe!
(Převzato ze zpráv TS ČBK ze dne 7. 2. 2006
Pro Listář vybral mgr
Copyright ©
1999-2000 TS ČBK & Altair Software Production 2000)
(Foto převzato z www.katolsk.no .)
