7. 4. 2006 Naďa Klevisová
Děti ze zkumavky bojují za právo poznat své anonymní biologické otce.
Někde už jim to umožňuje zákon. Jen výjimečně se ale dožijí happy
endu.
Někdejšímu "supermiminu" Doronu Blakeovi je letos třiadvacet let. Jako novorozenec prý dokázal mávat rukama do taktu vážné hudby, ve dvou letech pracoval s počítačem a v šesti mu naměřili IQ 180. Když mluví s novináři, kouká mu z očí těžká nuda. Mluvil takhle už totiž tisíckrát - pro televize několika světadílů, pro největší deníky, a hlavně pro bulvár. Doron Blake z Exeteru je zázračné dítě, ukázkový výsledek sociálně inženýrského pokusu, nazvaného Nobel Prize Sperm Bank.
Spermabanku tohoto výmluvného jména otevřel v roce 1980 americký vynálezce nerozbitných plastových brýlí Robert K. Graham. Za svůj vynález získal obrovskou sumu peněz a napřed prý plánoval, že si koupí ostrov a založí vlastní stát. Potom ale převážila jeho posedlost myšlenkou, že je třeba zušlechtit americkou populaci. V podstatě to byl fašista, k akci ho totiž přivedl strach, že v bílých vzdělaneckých rodinách ubývá dětí, zatímco v rodinách barevných, nevzdělaných a chudých je porodnost vysoká. Hodlal nabízet vysoce kvalitní sperma nositelů Nobelových cen superinteligentním matkám, nejlépe členkám Mensy, a tak vychovat elitu budoucích vědců a politických vůdců.
Jenže jeho široce medializovaná spermabanka byla nakonec jen hodně nafouknutá bublina. Podařilo se mu přesvědčit jen dva nositele Nobelovy ceny, a ti dodali sperma tak chabé kvality, že z něj nikdy žádná žena nepočala. Mediální odezva projektu je navíc tak vyděsila, že darovali sperma jen jednou a potom s klinikou přerušili spojení.
Za dvacet let existence Grahamova spermabanka nicméně přispěla k narození více než dvou stovek dětí. Zakladatel, zklamaný nedostatkem nobelovského biologického materiálu, neúnavně objížděl univerzity a vědecké konference a přemlouval "budoucí nositele Nobelovy ceny", aby darovali sperma. Na jedné takové expedici v roce 1997 zemřel poté, co uklouzl v koupelně.
Dospělosti "supermimina" Dorona, jediného slavného malého génia ze své stáje, se Robert Graham nedožil. Možná je to dobře. Doron je totiž docela jiný, než jak si Graham představoval ideální výsledky svého úsilí. Nenávidí sport, nechal studia a věnuje se alternativnímu životnímu stylu. Nesnáší svoji popularitu a nemá žádnou ctižádost. Je mimořádný, ale mnohem spíš asi díky péči své matky než díky tomu, jaký muž přispěl k jeho početí.
Vdova po Robertu Grahamovi odmítla věnovat část dědictví na další zušlechťování bílé americké populace a v roce 1999 proto musela být spermabanka uzavřena. Grahamův spolupracovník Paul Smith poněkud neslavně pokračoval dál v Kalifornii, na ranči, kde kromě spermabanky provozoval také chov psího plemene husky. Když státní kontrola odhalila, že v laboratoři nemá ani tekoucí vodu a v lednici skladuje lidské sperma vedle psího, dostal příkaz praxi zavřít. Vyřešil to přestěhováním do Nevady, kde žádné omezující zákony neplatí.
Pár let nato zaujal Grahamův příběh bez happy endu mladého amerického redaktora internetového časopisu Slate Davida Plotze. Chtěl vědět, co se stalo dál s dětmi narozenými za přispění Nobelovy spermabanky. Nesliboval si od toho nic víc než zajímavou story o vzniku a vyzrávání géniů. Jenže Robert Graham byl mrtev a záznamy z kliniky zapečetěné. David Plotz tedy umístil na web výzvu, aby se mu hlásili lidé, kteří kdy přišli s Grahamovou klinikou do styku - děti, matky, dárci nebo pracovníci spermabanky. Brzy zažil překvapení. "Matky a děti se mi neozývaly proto, že by si přály sdělovat svůj příběh," svěřil se David Plotz v jednom rozhlasovém interview. "Hledaly členy své rodiny a já jsem se pro ně stal jediným člověkem na světě, který byl v takové pozici, že mohly doufat, že bych dokázal spojit dárce s jejich dětmi nebo děti s nevlastními sourozenci." Stal se spouštěčem silného příběhu. Napsal o něm skvělou knihu Továrna na génie, která už je přeložena do dvanácti jazyků.
Podařilo se mu interviewovat rodiny s patnácti dětmi ve věku od šesti do devatenácti let. Řada rodičů mu řekla, že jsou zděšeni rozruchem kolem nejslavnějšího dítěte z Nobelovské spermabanky Dorona Blakea, a že by si pro své děti nic takového nepřáli.
Rodiče, kteří využijí spermatu anonymního dárce, svým dětem většinou nic neřeknou. Plotzovi se ale ozvali jen tací, kteří dětem netajili, že pocházejí z Nobelovské spermabanky.
"Většina těch dětí byla ráda, že to ví," odpověděl David Plotz na otázku Víkendu. Získaly tak podle něho vysvětlení, proč vypadají jinak než jejich otec, případně proč se k nim jejich oficiální otec choval odtažitě. "Myslely si, že je to cool, když pocházejí z tak výběrové spermabanky," říká David Plotz. A vzbudilo to jejich zvědavost, jaký asi je jejich biologický otec.
Robert Graham považoval svoji spermabanku za vědecký experiment, který prokáže, že inteligence závisí na genech. Děti, jež z jeho banky vzešly, mají nadprůměrné výsledky, "ale spíš díky schopným a nelhostejným matkám," soudí David Plotz. Když se ukázalo, že vztah mezi vrozenými předpoklady, výchovou a prostředím je složitější, spokojil se Robert Graham se skromnějším cílem. Chtěl altruisticky naplnit domovy láskou, a to se mu podařilo.
První spermabanku se už v třicátých letech 20. století pokusil založit americký genetik, nositel Nobelovy ceny Herman J. Muller. Byl to komunista a ví se, že se pokoušel získat Stalinovo sperma. Není ale známo, jestli uspěl.
Dětí, které vznikly za přispění dárců spermií, žije na světě přes milión a bude jich přibývat. Deset až patnáct procent manželství je nedobrovolně bezdětných. Třetina z nich nemá děti kvůli problémům mužů. Vlivem špatného životního prostředí kvalita mužských spermií trvale klesá. Dnes se za normální považuje kolem 20 miliónů spermií v litru ejakulátu. Před dvaceti lety to byl dvojnásobek. Podle profesora Billa Ledgera z univerzity v britském Sheffieldu se přitom dá očekávat, že během deseti let se neplodnost zdvojnásobí. Celosvětově je dárců nedostatek. Například v Británii je kolem šesti a půl miliónu mužů v plodném věku od dvaceti do čtyřiceti let, ale z toho jen 250 dárců spermií.
Současná společnost řeší etické dilema: Je správné vybírat dárce spermií podle inteligence a vzhledu? A měly by takto narozené děti znát svého biologického otce? Každá ze zemí se snaží najít řešení po svém.
V Itálii, zemi s velkým vlivem římskokatolické církve, byl přijat zákon výrazně omezující umělé oplodnění. Nepodařilo se ho liberalizovat ani v referendu. V Norsku nesmějí být kliniky asistované reprodukce v soukromých rukou. Ve světě sílí trend vedoucí k tomu, aby se dárcovské svazky otevřely. Jeho příznivci tvrdí, že člověk má hlubokou potřebu znát svou biologickou identitu, a nikdo mu v tom nemá bránit. V souladu s tímto trendem má v Británii, Švédsku, Finsku, Rakousku, Nizozemsku a na Novém Zélandu dítě právo v dospělosti se dovědět jméno svého biologického otce. Dárci však nemajíprávo hledat své děti. Naopak v Dánsku, Belgii a Španělsku, podobně jako u nás, má dárce zaručenu anonymitu.
Zatímco ve Švédsku a v Británii prudce klesl počet dárců, jakmile ztratili anonymitu, v Dánsku kvete výnosný obchod se spermiemi. Pětačtyřicetiletý Dán Ole Schou, majitel společnosti Cryos v Aarhustu, největší spermabanky na světě, pracuje s ročním ziskem přesahujícím milión dolarů. Ač jeho odpůrci tvrdí, že sperma není zboží a nelze je prodávat jako aspirin, Schouova praxe dokazuje pravý opak. Podnikavý Dán, který ani nemá lékařské vzdělání, obchoduje s celým světem a přirovnává své "zboží" k obchodu s náhradními díly k automobilům. Dárcovský obchod kvete i ve Spojených státech, kde existuje kolem dvou set agentur a soukromých klinik. Například náborový slogan, který má oslovit studentky prestižních vysokých škol, zní: "Zaplať si školné vajíčky". Cena za vajíčko se pohybuje podle poptávky, většinou od 2000 dolarů výše.
Je zajímavé, že Robert Graham neplatil dárcům nic. Jejich dar vnímal jako službu národu. V dánské spermabance Cryos platí 40 dolarů. Dárci jsou celosvětově hlavně studenti, především medici. V Česku se asistovanou reprodukcí zabývá přes patnáct klinik. Ročně se u nás ze spermií anonymních dárců narodí kolem stovky dětí. Potenciální dárci projdou genetickým vyšetřením, absolvují testy na všechny pohlavní nemoci, musí prokázat kvalitu spermatu a dobrý zdravotní stav. Po půl roce se testy opakují, a teprve potom je jejich sperma uvolněno k použití a dostanou pět set korun za jeden odběr.
Anonymita dárců má u nás být zaručena i podle nového zákona o zdravotní péči, který se připravuje. Jištěna je hned dvakrát. Jednak tím, že rodiče nevědí, kdo spermie poskytl, a také tím, že to svému dítěti nikdy nemusí prozradit. Primář pražské soukromé kliniky Iscare IVF Milan Mrázek si není jist, jestli by se děti měly dovídat, že nevznikly z vlastních buněk svých rodičů. V nízkém věku by to nejspíš ani nepochopily. I u dospělých potomků je podle něj nevědomost "taková spásná a jednodušší". Také vedoucí lékař státního Centra asistované reprodukce Karel Řežábek si myslí, že "je mnohem lepší, když se to dítě nikdy nedozví."
A co si myslí David Plotz? "Žijeme v genetickém věku a čím dál víc se zdůrazňuje, jak důležitou roli v tom, kým jsme, hrají geny," odpověděl na naši otázku, zda podporuje snahu dětí narozených z darovaných spermií vyhledat genetického otce. Je podle něj jen přirozené, když děti chtějí znát své genetické dědictví. "Myslím, že by se jim mělo dovolit, aby poznaly identitu svých dárcovských otců," zdůrazňuje.
Jedním dechem ale připomíná, že si děti musí uvědomit, že dárce k nim bude nejspíš lhostejný. "Daroval sperma pro peníze a nemyslel na následky. Nepromění se v milujícího otce". Nebylo by tedy lepší ušetřit je toho zklamání?
Výjimky ovšem existují. V Plotzově knize je to muž, označovaný jako Dárce White, který se nakonec projevil jako báječný člověk s laskavým vztahem ke svému "dárcovskému" dítěti. Pozoruhodný je příběh Američanky Katie Whittakerové z Floridy. Ta s pomocí kliniky asistované reprodukce našla svého biologického otce Bobyho Gerardota. V té době už byl ženatý a měl syna. Sperma daroval přibližně dvěstěkrát. Přivydělával si tak na studia a měl ujištění, že vše zůstane anonymní. Když mu po letech z kliniky zavolali, mohl si vybrat, zda se chce s Katií poznat, nebo ne. Svolil, protože sám je adoptovaný a kdysi hledal vlastního otce. Při představě, kolik dalších dětí by ho ještě mohlo kontaktovat se však rozhodl, že se bude stýkat jen s Katií a případným dalším poskytne jen zdravotní údaje.
Jistotou anonymních dárců otřásl nedávno medializovaný čin patnáctiletého britského chlapce, který znal jen den a místo narození svého biologického otce. Poslal trochu svých slin komerční online agentuře, jež se běžně zabývá genealogií. Za necelých tři sta dolarů mu vyhledala dva muže se shodným chromozomem Y. Další agentura, specializovaná na hledání osob, mu našla všechny muže, narozené v určitý den na jednom místě. Za pouhých deset dní už mohl chlapec oslovit dárce spermií, z nichž vzešel. S explozí znalostí o genetickém dědictví bude pro potomky ze zkumavky čím dál jednodušší vystopovat biologického otce.
Génius Doron Blake ale kupodivu na svého otce vůbec není zvědavý. Vyrůstal sám s matkou a uznává, že přítomnost muže v rodině by z něj asi vychovala mužnější typ. Ale když mu před pár lety televize BBC oznámila, že našla jeho biologického otce, projevil jen vlažný zájem. K setkání nakonec nedošlo. "Geny pro mě nikdy nebyly důležité," prohlašuje Doron. "Rodina jsou lidi, které miluješ."
Snímky / AP, ČTK, Reuters: Cryobanka v Kalifornii nabídla vojákům jdoucím do Iráku, že po dobu jednoho roku zdarma uchová jejich sperma. Každý z mužů, kteří nabídku využili, je veden pod číselným kódem.
(Převzato z monitoringu médií TS ČBK ze dne 31. 3. 2006
Pro Listář vybral mgr)
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.
