Jiná doba, jiná manželství?
14. 1. 2006 Petra Konrádová
Jsou dnes dlouhodobé vztahy přežitek, nebo těžce dosažitelný ideál? Jak se změnila česká manželství a partnerství v posledních letech? Jaký vliv na to má stále se rozvolňující společnost? Odborníci tvrdí, že žijeme v těžkém přechodovém stadiu: Pere se v nás doznívající tradiční středoevropský patriarchální model rodiny s novodobou společenskou realitou, jež mění pravidla hry a přetváří naše osobnosti. Z toho vznikají mnohé zmatky a až neuvěřitelná variabilita vztahů.
Chcete pobavit známé? Řekněte jim, že píšete článek o manželství.
O mnohaletých manželstvích. Výbuch smíchu je zaručen, tedy v lepších
případech, zvlášť když s nimi zatoužíte mluvit o tom, jak to mají
oni. Ano, je k popukání ta naše každodenní bitva s ideály, to naše
potácení někde mezi rodinou Adamsových, Smolíkových, Simpsonových,
Vondrových, Tlučhořových a idylickými plakáty spořitelen! Jeden z mála
mnou zpovídaných smrtelníků se tématu manželství nesmál. Prohlásil:
"Já to do budoucna vidím pesimisticky. Ve společnosti je toho příliš
mnoho, co manželství komplikuje a rozbíjí. Máme vyšší nároky na
osobní svobodu a zároveň vnější tlaky, jež by držely rodinu pohromadě,
jsou pořád menší. Život se prodloužil. Ale zase si můžeme dovolit
ten luxus řešit to rozchodem." Tento muž svou dlouholetou bitvu s větrnými
manželskými mlýny již ukončil. "Dělal jsem si soukromou
statistiku a zjistil, že nedělím dlouhodobá manželství na funkční a
nefunkční, ale na ta před krizí a po ní. Počet těch šťastných
kolem mě se rovná zhruba statistické chybě. Ale je pravda, že nepovažuju
za šťastný vztah, kdy ti lidé spolu žijí bizarním, naprosto
nerovnocenným způsobem a ta patologie jim oběma vyhovuje." To
psychoterapeutka a manželská poradkyně Marie Henková 
to vzala přesně z
opačného konce. Vztahy prý mohou být bizarní, záleží na tom, zda je
v nich oběma zúčastněným dobře. Jak se to měří? Například jde o
to, za jak dlouho se vám stýská, když partner odjede. Důležitější
než objektivní je subjektivní realita. "Šťastným párům zůstalo
jakési společné vědomí "ty jsi pro mě první a já pro tebe" s prvkem
hrdosti na toho druhého. A to i když procházejí krizemi. Mohou se hádat,
žít i po italsku, ale někde hluboko je v nich obou vzájemný soucit, přání,
aby to dobře dopadlo." Petr Šmolka, prezident Asociace manželských
poradců, manželské štěstí rozhodně neidealizuje: "U dvojic, které
spolu prožily několik desítek let trvající vztah a zpětně jej hodnotí
jako harmonický, není významně méně nevěr, názorových střetů a
podobně. Ukazuje se, že i spokojené rodiny řeší v podstatě stejné
problémy, ale na rozdíl od rodin konfliktních jim nechybějí dovednosti
pro dosahování smysluplných dohod a funkčních kompromisů. Pro "šťastné"
vztahy je typické především to, že se nesnaží jeden druhého
"opravovat" tak, aby odpovídal jejich ideálu, ale naopak jsou s to své ideální
představy modifikovat tak, aby se do nich partner vešel."
JINÁ DOBA, JINÁ MANŽELSTVÍ?
Jak současný svět modeluje, ohrožuje, či naopak příznivě ovlivňuje naše vztahy? Podle Petra Šmolky je pro pochopení nutno zmínit dvě podstatné věci: V bývalém Československu se vdávaly a ženili všichni (až na 3,7 procenta žen a 5,4 procenta mužů), což byl z dnešního pohledu extrémní jev. A také je třeba si uvědomit, že žijeme v době rozpadu tradičního středoevropského patriarchálního modelu rodiny. "Dnešní model rodiny lze vnímat jako přechodný, bez jasného definování rolí. Přičemž však do hry stále ještě vstupují tradiční archetypy role muže a ženy, takže dochází ke zmatkům způsobeným rozdíly mezi realitou a tradičním očekáváním," říká Petr Šmolka. Typickým současným oříškem je dělení péče o domácnost a děti. Zaměstnanými ženami vytoužený cíl "půl na půl" a snaha o dohodu může pod povrchem vřít jako permanentní bitva. Dnešní páry spolu "soupeří", aniž si to uvědomují. Například muž, jenž vyrostl v tradičním modelu, je pokořen, když žena vydělává víc. Pokud i ona vyrostla tradičně, dává si pozor, aby mu to "nedávala najevo". A opačně - když je muž mnohem úspěšnější, začne mít jeho žena na mateřské dovolené strach: "Nebudu mu už tak dobrá a on mě opustí. Ženy, které se realizují jinak, jsou přece zajímavější a přibývá jich." Těm však zase jejich partneři mohou vyčítat, že se svým dětem mají věnovat více. A tak pořád dokola. Kolize reality s postupující ženskou emancipací a přežívajícím modelem patriarchálního systému je zásadní. Petr Šmolka shrnuje statisticky ověřený vývoj posledních let takto: vůbec nejvýraznější je trend směřující k životu v nesezdaném soužití čili bez svatebního slibu. Počet dětí narozených mimo manželství například vzrostl až na třicet procent. Kromě singles - nezadaných třicátníků, kteří svatbu odkládají - a párů, jež svatbu vynechaly, přibývá i rodin, které jsou více provázány majetkově, někdy i společným podnikáním. Rodina prý vůbec přestává být hodnotou sama o sobě a je na ni více nahlíženo z hlediska "zisků" a "ztrát". Zvyšuje se společenská tolerance vůči netradičním formám soužití, zato se prý nezvyšuje počet nevěr, jen četnost těch odhalených. Za což mohou ve velké míře mobilní telefony.
PĚT VARIANT MÍSTO JEDNÉ
Docent Ivo Plaňava z Masarykovy univerzity vytyčuje pro současnou variabilitu partnerského, manželského a rodinného chování pět kategorií, podle nichž se můžeme lépe orientovat i sami sebe zařadit. První jsou už zmíněná nesezdaná soužití (ať už jako předstupeň manželství, nebo jeho alternativa). Druhou kategorii tvoří tzv. paralelní eroticko-sexuální vztahy (nejčastěji manželství a současně mimomanželský kontakt, případně náročná varianta dvou rodin i domácností). Třetí variantou jsou postupná soužití monogamního charakteru (první manželství a rodina, rozvod, následné nové soužití, případně nová rodina), čtvrtou neúplné rodičovství (soužití jen jednoho rodiče s dítětem či dětmi) a konečně za páté: tradiční, stále ještě ze všech alternativ relativně nejčastější jedno rodičovské manželství od sňatku po ovdovění. Jaká jsou pozitiva této různorodosti? Když jedna alternativa selhává, je k dispozici jiná varianta. Negativa: Ivo Plaňava vidí varovné signály v absolutní toleranci, či spíše hodnotové netečnosti některých postmodernistů, kteří tvrdí, že všechny alternativy jsou stejně dobré a že záleží jen na tom, co zúčastněná osoba označí za správné. Již věky platí a platit bude nadále, že dětem se nejlépe daří v úplné, fungující, stabilizované rodině, tvořené dvěma kooperujícími manželi opačného rodu.
CO NÁM PŘIPADÁ NORMÁLNÍ?
Hlavně si nemyslete, že všichni, kdo žijí jinak než vy, žijí hůře než vy. Co si pomyslíte o šťastném rodičovském páru, co bydlí odděleně (dítě s matkou v domácnosti) a navštěvuje se několik dní v týdnu podle potřeby? Nebo o jiném rodičovském páru, který intimně nežije již dlouhá léta a každý to tajně řeší po svém? O otci v domácnosti a matce neustále v práci? O manželství, kde muž ženě za sex platí, je to její jediný příjem a oběma to vyhovuje? A tak dále, ten výčet je nekonečný. Petr Šmolka varuje: "Podobné příklady jsou vždy spojeny s rizikem - mohou sloužit jako model k nápodobě i těm, kdo je pak nezvládnou. Nic proti, když si Kraus a Roden vymění manželky, zvláště pokud si to všichni aktéři pochvalují. Nic proti, pokud se někdo rozhodne žít ve trojici a všichni se mají rádi. Jakmile však začneme partnera tlačit k tomu, aby převzal cokoli, co mu není vlastní, hrozí kolaps. Takže bych jako příklad vhodný následování mohl zvolit snad jen dvojice, které společně zkalkulovaly, že je pro ně lepší volbou, zůstane-li na rodičovské dovolené muž, a ne žena." Variant se nám zdánlivě nabízí hodně, otázka je, do jaké míry si vlastně můžeme vybírat. Jak mnoho záleží na tom, koho jsme si vlastně vzali. Čtyřicátník Petr je třináct let ženat, od manželky před časem odešel, mají čtyři děti: "Já jsem náš problém diagnostikoval velmi brzy, ale manželka se tím odmítala zabývat. Tak jsem si myslel, že to musím vydržet. Ale tahle strategie nikam nevede. Skončilo to explozí. Ty neúspěchy se nutně hromadí a jednou to bouchne. Čím později, tím je to horší." Jedenačtyřicetiletá Jana, matka tří dětí, na otázku: "Jak dlouho jsi vdaná?" vezme hlavu do dlaní a oči jí zvlhnou trochu zraněně: "Ty vole." Výstižná reakce. "Dvaadvacet let!" A zase ten smích. Jana se vdávala v devatenácti, svoje manželství označuje za spíše tradiční. Co první ji napadne, když se řekne manželství? "Záleželo by na tom, v jaké době se mě zeptáš. Prožili jsme hodně kotrmelců. Teď zrovna je pro mě manželství důležité a myslím, že to za to stojí - i přes ty nepříjemné věci, které ho provázely a provázet určitě budou. Někdy se říká, že ženské chtějí měnit chlapy k obrazu svému. Ale on se změnil sám a já jsem se taky změnila. Hodně s námi zamávala revoluce. Vždycky, když je nejhůř, tak si říkám, že by bylo lepší, kdybych byla s dětmi sama. Ale cítím, že pro děti je strašně důležité, aby s nimi žili oba rodiče. Člověk časem zjistí, že si to nesmí idealizovat a že nesmí chtít moc. Už jsme toho spolu prošli tolik, že je ten současný vztah hodně hluboko." Do třetice: Čtyřicátník Marek zkouší rodinné štěstí podruhé, z bývalého manželství má jedno dítě, teď aktuálně druhé. Říká pozoruhodnou věc: "Úplně tomu nerozumím proč, ale pro mě je to manželství stejně na celý život, i když už jsme rozvedení. Perou se ve mně dvě roviny - občanská a nábožensko-mýtotvorná. Ono se předpokládá, že manželství je samozřejmost a dědí se z generace na generaci. Ale my jsme oba byli z neúplných rodin. Kde jsme se to měli naučit? Z knih a v církvi? Tam jsme se setkávali většinou s lidmi z rodin, kde po generace funguje rigidní patriarchální model."
POHÁDKA PRO SINGLES
Soudí se, že fenomén singles, nezadaných třicátníků, jež nemají potřebu, šanci či schopnost kotvit v dlouhodobější partnerské zátoce, korunuje postupující rozvolněnost dnešní české společnosti. Z výzkumů ale vyplývá, že manželství ve skutečnosti není mladými (nad dvacet let) zatracováno coby přežitek a nepoužitelná, nudná klec. Ideál pouti životem ve dvou stále trvá, jen se odkládá. Svatba je pak vnímána jako bezprostřední, ale nikoliv nutný krok před početím nebo narozením dítěte. Další mnou zpovídaný muž prošel sérií krátkodobých vztahů a žije sám. Pochází z harmonické rodiny, ještě mu není třicet a kamarádi s dětmi jsou pro něj "taťkové". Čekám, co cynického utrousí. A on vážně praví: "Asi tě zklamu. Já si totiž navzdory zkušenostem myslím, že najdu velkou lásku, dlouhodobý vztah plný tolerance, pokory, vzájemné úcty a věrnosti, to především. Že zkrátka v manželství objevím to, čemu jsem se zatím programově vyhýbal! Už asi deset let plánuju, že se vybouřím brzy. Jenže dosud byla vždycky "ta pravá" jenom ta, kterou jsem neměl." Mnohem méně než o singles se dnes mluví o opačném, konzervativním trendu mladých lidí z neúplných rodin, pro něž je vlastní kompletní rodina potvrzená svatebním rituálem a manželským slibem možná největší výzvou v životě. "Záleží na tom, jak jejich rodiče rozvod zvládli," říká Marie Henková. "I krásný mladý muž, který musí ženské odhánět, může mít problém s mezilidskou blízkostí, protože má k dispozici jen reakce svého špatného otce, jenž od rodiny brzy odešel a nikdy mu nedal najevo takové to: ,"Jsi dost dobrý." Touha tam je, ale její realizace vůbec není samozřejmá. Někteří lidé jsou ale tak chytří, že si uvědomují, že svou nedovedností ve vztazích, podrážděností a nedostupností ničí své blízké. A chtějí se to naučit." Opět: objektivní realita není tak důležitá jako ta subjektivní. Někdo projde rodičovskou výchovou bez problémů, jiný si její následky nese jako břímě. Někdo je šťastný v manželství, které navenek působí jako opak ideálu, jiný zoufalý ve vztahu, jenž je pro jiné vytouženým modelem.
DILEMA NEVĚRY TRVÁ
Ideál věrnosti a dilema zamilovanosti či nevěry přetrvávají věky, nejen posledních patnáct let. Bez ohledu na antikoncepci a rozvinutý porno průmysl. Petr Šmolka věnoval anatomii tohoto tématu celou knihu, takže má dostatečný nadhled: "Pro nevěry je dnes typický propastný rozdíl mezi deklarovanými postoji a vlastním prožíváním. I když by se zdálo, že obecné mínění je u nás vůči nevěrám dost tolerantní, jakmile se staneme nechtěnými aktéry příběhu (ať již jako ten podváděný, utajovaná milenka, někdy dokonce i těžko se rozhodující nevěrník), jde deklarovaná tolerance stranou." Nejčastěji se dnes soudí, že manželství nerozbíjí ani tak nevěra jako její prozrazení. Že problémy je lépe vnímat jako epizody a z epizod není radno vyrábět problémy. Marie Henková připomíná, že ženy žárlí nikoliv na jiné ženy, ale už na mužovy sympatie k nim. Jak se s tím dnes lidé perou? Dobově - co člověk, to jiný postoj. "Vím o sobě, že jsem děvkař, s tím nic nenadělám. Ale mám ženu a dítě a kdo se neumí kontrolovat, je nevychovanej fracek," řekl mi jeden z těch, co se původně smáli článku o manželství. Jinému odpovědnému otci zvlhly oči: "Dilema nevěry je v pokročilém stavu manželství skutečný problém. A když si nedáš pozor, rozpáře tě to odshora dolů." Další, co se nesmál, řekl: "Já vůbec nejsem liberální, nemám pocit, že by nevěra mohla něco podstatného přinést. Ale pro mě to není důvod k rozchodu, bývá to spíš kompenzační záležitost." Matka tří dětí vůbec nepomyslela na sebe: "Neptám se ho, nepátrám a nemyslím si, že nějaká postelová záležitost je tak podstatná." Matka dvou dětí: "Po pravdě řečeno: Kéž bych si našla na čas milence a manžel taky někoho. Potřebujeme nějakou energii zvenčí." Terapeutka Marie Henková má na nevěru jiný názor než její kolegové muži: "Zranění nevěrou zvláště v období těhotenství nebo kojení jsou často nevratná. Žena je nedokáže odpustit, má nevstřebatelný pocit, že "tohle se prostě nedělá". Nevěra i platonická zamilování způsobují velká duševní zranění i fyziologické reakce, třeba pláč po milování. Říká se, že si partneři po dvaceti letech manželství mohou sem tam něco dovolit, ale nesetkala jsem se s párem, kde by to fungovalo splavně."
KOMUNIKACE STOUPÁ
Projevuje se ve vývoji posledních let zásadní změna ve vzájemné, řekněme "poučenější" komunikaci partnerů? Umějí se spolu ženy a muži dnes lépe domluvit než dříve? Petr Šmolka odpovídá šalamounsky: "Pro takové tvrzení není žádný doklad. Došlo ale k jiné změně - jako by ubylo vztahů, kde si partneři nemají co říci, a přibylo těch, které řeší časté názorové střety. Což je zřejmě odrazem toho, jak máme stále více často protichůdných informací." Z médií i polic knihkupectví se na společnost řinou rady psychologů, sondy, jak kdo žije, jak řešit mezilidské vztahy. Ve zmatku, jaký v rodinách může vyvolávat vyrovnávání mužské a ženské role, se umění rychlé dohody stává základním kamenem prosperující domácnosti. Marie Henková připomíná pět instrumentálních složek Miroslava Plzáka, které vypovídají o funkčnosti manželství. Je to celkem banální, stále stejný výčet: péče o děti, finance, trávení volného času, péče o domácnost a intimita. Nezáleží tu však na kvalitě či množství, jde o jediné: je tento bod zdrojem napětí, nebo panuje shoda? Typický příklad na závěr: Když jedou manželé na dovolenou každý jinam, je to v pořádku? Jistě! Pokud to ovšem vyhovuje oběma. Je třeba se "jen" umět dohodnout a vždy si vyjít vstříc. Jak prosté, milý Watsone! A proč vy jste se vlastně neoženil?
VÝZKUM ŠŤASTNÝCH MANŽELSTVÍ
Ivo Plaňava s kolegy podnikli výzkum, v němž porovnávali 155 manželských párů, které prožívaly závažnou déletrvající krizi, a 105 srovnatelných manželských dvojic, žijících ve spokojeném soužití. (Kompletní výsledky naleznete v knize Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace z brněnského vydavatelství Doplněk.) Pan docent shrnuje:
1. Ve funkčních manželstvích (F) převažovali ti, kdo hodnotili manželství rodičů a vlastní dětství jako vydařené, spokojené a šťastné. U disfunkčních (DF) tomu bylo naopak.
2. Ve skupině F bylo jen velmi málo těch, jejichž osobnost odborník diagnostikoval jako extrémní, s abnormními rysy; kdežto nejrůznější podivíni, akcentované osobnosti, dříve se jim říkalo psychopati, se ve skupině DF objevovali významně častěji.
3. Nepotvrdil se poměrně častý názor, že společné zájmy manželství utužují a zkvalitňují. Ve skupině F měl nejčastěji jeden z partnerů svého koníčka, jehož ten druhý nesdílel, avšak akceptoval ho. U DF převládal stav, kdy ani jeden nemá žádného koníčka, žádný zájem.
4. Jako možná překvapivé se ukázalo hodnocení bytové situace: F si výrazně častěji stěžovali na to, že jejich bytové poměry jsou stísněné, až velmi stísněné, kdežto ti rozhádaní a nespokojení považují svoje byty za přiměřené, až velké.
5. U F "kasu" drží většinou žena, případně se hospodaří dle modelu "společná krabice". Převažují situace, kdy většinu domácích prací dělá žena, muž však vydatně pomáhá. Ve skupině DF dělává všechno žena, něco málo pomáhají děti a muž nedělá nic nebo téměř nic. Tato druhá situace je důsledkem i zdrojem manželské nespokojenosti.
6. U F jsou oba manželé spokojeni s tím, jak spolu komunikují. Pochvalují si vzájemné sdílení radostí i strastí, rádi často oceňují, dokáží akceptovat odlišnost názorů druhého partnera. Kromě celé řady dalších komunikačních jemností též platí, že ve vydařeném manželství i rodině je takřka denním chlebem humor a smích. Kvalitní a pohodová komunikace je opět důsledkem i příčinou vydařenosti manželství. Ve vydařených soužitích si oba dávají pozor na to, jak na sebe mluví i tváří se. A též si pochvalují, jak spolu umějí pěkně v pohodě mlčet.
(Převzato z Reflexu ze dne 12. 1. 2006
Pro Listář vybral mgr
Foto převzato z www.lpp.cz)
