Jako většina mužů
Komentář ke slavnosti sv. Cyrila a Metoděje
4. 7. 2006 Martin Horálek
Ačkoliv informace a jejich zpracování v médiích jsou mým povoláním, téměř se v posledních dnech bojím otevřít noviny a zapnout televizi. Jako asi většina mužů - i já mám fotbal docela rád. Jenže jak se říká: čeho je moc, toho je příliš. Fotbal a fotbalisté jsou snad všude. Mám podezření, že už i moje maminka, která je jinak docela zarputilým sportovním analfabetem, bude brzy schopná vést poměrně zasvěcené debaty o příčinách neúspěchu našich reprezentantů na německém šampionátu. Není divu, že v rámci všeobecného fotbalového šílenství nepostřehli naši novináři třeba takovou "maličkost", jako že Evropský parlament schválil rozpočet přes padesát miliard eur určených na vědu a výzkum a tak poměrně zásadním způsobem ovlivnil směřování Unie (a tedy i našeho státu) až do roku 2013...
Ale dost výtek vůči českým žurnalistům. Ostatně ti píší pouze o tom, co jejich čtenáře zajímá a je sice smutnou, ale přesto pravdou, že zatímco věda a výzkum je většině Čechů tak říkajíc buřt, protože mu téměř nikdo nerozumí, tak o fotbale dokáže vést chytré řeči skoro každý. Probíhající fotbalový šampionát mě ale zaujal ještě z jednoho pohledu. Všimli jste si, jak na stadionech graduje národní hrdost a vědomí státní sounáležitosti? Jak lidé, kteří spolu za normálních okolností nemají vůbec nic společného, jsou náhle sjednoceni po jedním státním praporem a dvoumetroví chlapíci se dojímají při tónech státní hymny? Ta touha někam patřit, být přijat a identifikovat se s davem - je stará asi jako lidstvo samo a fotbal je tou přívětivější variantou projevu této lidské potřeby. Když místo míče létají vzduchem kulky, bývá to pak daleko méně zábavná podívaná...
Napadá mě otázka, co vlastně dnes tvoří českou národní hrdost? A existuje ještě vůbec něco takového? A pokud ano, projevuje se to ještě jindy a jinak, než při oslavách úspěchů českých hokejistů na Staroměstském náměstí? Přiznám se Vám, že s jednoznačnou odpovědí na tuto otázku sám váhám. Letmý pohled do kalendáře mi ale napověděl, jak by třeba mohla znít i jedna z možných odpovědí.
Za několik dní budeme slavit Den slovanských věrozvěstů - svatých
Cyrila a Metoděje. Přečetl jsem o jejich životě a díle několik různých
knih a publikací. Znovu a znovu při jejich studiu žasnu nad vzdělaností
obou mužů, nad moudrou uvážlivostí a pokorou, se kterou při své
slovanské misii působili. Lidová představa, že svatí Cyril a Metoděj
byli pouze zbožní prostí mniši, kteří svou vírou a svatým nadšením
obraceli pohany na křesťanství, je naivní. Zejména Cyril byl skutečným
intelektuálem. Nejen že byl tajemníkem konstantinopolského patriarchy a
profesorem na tamní univerzitě, ale svou vzdělaností si dokonce vysloužil
přídomek "filozof" - tedy ten, který miluje moudrost. Stejně
tak i starší bratr Metoděj měl velmi dobré vzdělání. Značné právnické
nadání ho uschopňovalo k dráze vysokého státního úředníka, později,
když vstoupil do duchovního stavu mu byl nabídnut i arcibiskupský stolec
a opatství v bohatém klášteře Polychronu.
Nepřekvapí tudíž, jak důkladně se oba bratři připravili také na svou velkomoravskou misii. Hlaholice například dodnes budí úžas mnoha filologů. Slované totiž až do příchodu Cyrila s Metodějem neuměli dobře vyjádřit svůj jazyk v psané formě. A tak Cyril vytvořil písmo, díky němuž bylo možné zachytit všechny zvukové odstíny řeči Slovanů. To svědčí nejen o tom, že tuto řeč musel dokonale ovládat, ale zároveň také o jeho genialitě, se kterou vytvořil systém psaných znaků. Ale Cyril s Metodějem řešili i záležitosti čistě praktické. Neuspokojivé poměry ve veřejném i soukromém životě lidí, se kterými se oba misionáři na Moravě setkali, vedly Cyrila k sepsání civilního zákoníku, který velkou měrou ovlivnil utváření společenských poměrů na moravském území. Pokud jsem na začátku hovořil o národní hrdosti, musím se v této souvislosti zmínit také o předmluvě ve verších k překladu evangelií zvané Proglas. Toto dílo sv. Cyrila lze bez nadsázky označit za základní kámen dějin našeho písemnictví a také jednu z prvních formulací národní ideje ve slovanských dějinách.
V souvislosti s oběma moravskými věrozvěsty přidám ještě jednu poznámku. Jejich prostřednictvím totiž vstoupila naše země do moderní Evropy již v roce 1980. Na Silvestra tohoto roku prohlásil papež Jan Pavel II. svaté Cyrila a Metoděje za patrony Evropy. Oba tak stanuli na piedestalu evropských dějin společně se svatými Benediktem, Brigitou Švédskou, Kateřinou Sienskou a Editou Steinovou.
O inspirativních momentech ze života Soluňských bratří by se dalo hovořit ještě dlouho. Stejně tak by se kromě svatých Cyrila a Metoděje našli v naší historii i další velikáni, jejichž význam daleko překračuje hranice jedné země a můžeme být na ně právem hrdi. Jenže k tomu by bylo zapotřebí, abychom jako Češi znali daleko lépe své vlastní dějiny. Nejen nabiflování různých dat a jmen, ale především pochopení historických souvislostí je podmínkou, abychom mohli nalézt své vlastní kořeny a tím také zdravou národní hrdost. Možná se pak zbavíme dějinných klišé Jiráskovského střihu, ve kterých je za nejslavnější období našich vlastních dějin považováno husitství, tedy období, které znamenalo kulturní katastrofu pro nemalou část střední Evropy. Možná, že se pak zeptáme i sousedů v Polsku, proč se tolik hlásí k odkazu sv. Vojtěcha a objevíme při tom princeznu Doubravku. A nikdo už nebude muset vysvětlovat novinářům, že srovnávat působení Cyrila a Metoděje s Janem Husem je poměrně obtížné, protože je časově od sebe dělí asi tolik, jako Václava Klause od Jiříka z Poděbrad...
Než k tomu ale dojde, měli bychom se alespoň my - katolíci snažit, abychom byli ostrůvkem vzdělanosti uprostřed naší společnosti. Svatí Cyril a Metoděj nám k tomu dali dostatečně jasný návod.
(Převzato z webu Radia Vaticana
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
