Stanislaw Dziwisz, dlouholetý souputník papeže Jana Pavla II., se stává kardinálem
29. 3. 2006 Jan Jandourek
Málokdy na sebe poutají pozornost. Bývají spíše v pozadí, přesto jsou svědky všeho důležitého, co se děje: osobní tajemníci papežů. Jeden z nich, Polák Stanislaw Dziwisz, stál po boku Karola Wojtyly čtyřicet let, doprovázel ho na sto čtyřech zahraničních cestách a držel ho za ruku v okamžiku smrti. 24. března se stane kardinálem.
Po dlouhá léta bývalo zvykem, že papežští sekretáři nedostávají během svého působení žádné zvláštní funkce. V případě Stanislawa Dziwisze byla tradice porušena. V roce 1998 se stal biskupem a o pět let později dostal čestný titul arcibiskupa.
"Jsem člověk, který neexistuje," říkal nicméně Stanislaw Dziwisz. Dobře to vyjadřuje zvláštní charakter jeho práce. Kolik papežských sekretářů dějiny znají? Je to na první pohled fádní funkce. Na fotografiích vidíme Dziwisze, jak podává papežovi papíry, drží nad ním deštník či slunečník, uvádí návštěvy. Je tu jen jedna scéna, která se vtiskla do paměti. Na slavné fotografii z okamžiku atentátu na Jana Pavla II. z 13. května 1981 těsně po útoku podpírá papežovu klesající postavu.
Pro příznivce svobody bylo jaro roku 1981 skutečně tísnivé období. 30. března jen o vlásek unikl smrti při atentátu americký prezident Ronald Reagan. Na smrtelném loži ležel polský primas kardinál Stefan Wyszynski, který pak zemřel 28. května. A mezitím, 13. května, zaútočil nájemný vrah na Jana Pavla II. Jeho sekretář stál v ten okamžik vedle něho.
Ještě dva dny předtím byl Dziwisz na návštěvě u umírajícího Wyszynského a ten jeho prostřednictvím tlumočil papežovi svou poslední vůli a poslal dopis. Do Říma se Dziwisz vracel o den později. Na 13. května v pět hodin odpoledne byla naplánována obvyklá středeční generální audience.
Stanislaw Dziwisz po letech na to odpoledne vzpomíná: "Mehmet Ali Agca, profesionální zabiják, vystřelil z pistole a ranil Svatého otce do břicha, pravého lokte a ukazováčku. Kulka prolétla tělem a spadla mezi mne a papeže. Slyšel jsem dva výstřely. Kulky zranily i dva další lidi. Já jsem byl ušetřen, ačkoli síla náboje byla taková, že by mohla projít i osmi lidmi. Zeptal jsem se Svatého otce: ,Kam?` Odpověděl: ,Do břicha.` ,Bolí to?` ,Bolí.` V tom okamžiku se začal hroutit. Stál jsem za ním, a tak jsem ho mohl podpírat. Ztrácel sílu." V nemocnici Dziwisz udělil papežovi svátostné pomazání, které však tentokrát nebylo pomazáním posledním, a oba tak ještě čekalo další čtvrtstoletí spolupráce.
Dráha Stanislawa Dziwisze, kterému papež říkal Stašek, začala v rodině železničního dělníka z polské vesnice Raba Wyzna, kde se Stanislaw 27. května 1939 narodil. Už jako dítě přišel o otce, ten zemřel, když bylo Stanislawovi devět let. Možná by v tom psychologové mohli najít motiv ztraceného otce, kterého pak Stanislaw nalezl v Karolu Wojtylovi.
Dziwisz studoval na lyceu ve městě Nowy Targ a po jeho absolvování v roce 1957 odešel na teologická studia do Krakova. Že se rozhodl stát knězem, netušil ani nikdo z rodiny, dozvěděli se to, až když si podal přihlášku do semináře. Během studií se poprvé setkal s Karolem Wojtylou, který byl v té době nejen biskupem, ale také přednášel pro kandidáty kněžství.
Wojtyla pak Dziwisze v roce 1963 vysvětil na kněze, jejich cesty se však poté ještě rozešly. Dziwisz dva roky působil jako duchovní na kdysi významném poutním místě Maków Podhalanski, což je dnes malé, sotva šestitisícové město. Ani tady neztratil zájem o vědeckou dráhu. Zajímal se o dějiny liturgie, křesťanských obřadů, a především se věnoval historii kultu svého jmenovce, polského světce svatého Stanislawa. Ten má pro Poláky asi takový význam, jako měl kdysi pro Čechy svatý Václav.
V roce 1966 se stal Stanislaw Dziwisz osobním kaplanem arcibiskupa Wojtyly, což znamenalo starat se především o různé každodenní a banální záležitosti chodu arcibiskupského úřadu. Wojtylu, jak známo, organizační záležitosti nikdy příliš nezajímaly. A Dziwisz se ukázal tím pravým člověkem. Proto když byl kardinál Wojtyla zvolen na podzim 1978 papežem, následoval ho Dziwisz jako osobní tajemník i do Říma, kde se stal později známý jako "don Stanislao".
Wojtylu a Dziwisze však spojovaly i jiné věci, především stejný smysl pro humor, záliba v horské turistice a lyžování. Navíc prý Dziwisz stejně jako Wojtyla vyniká fenomenální pamětí. Jejich vztah bývá popisován jako vztah otce a syna.
Je pravděpodobné, že Jan Pavel II., který přišel velmi brzo o rodiče i bratra, našel ve svém sekretáři jakéhosi životního souputníka. Dziwisz bydlel blízko papežova bytu, byl poblíž papeže téměř každý okamžik dne. Byl první, koho papež ráno viděl, a poslední, s kým večer hovořil. Jeho význam rostl ještě více v dobách, kdy byl Jan Pavel II. nemocný a sekretář sloužil jako jeho spojení se světem. Byl tím, komu se říká gatekeeper, strážcem bran, který rozhoduje o tom, kdo se k papežovi dostane.
Že byli papež a jeho sekretář ve zvláštním souladu, dosvědčuje i Tomáš Halík, když vzpomíná na své první setkání s papežem před listopadovým převratem v roce 1989. "Bylo zvláštní pozorovat, jak jsou papež a jeho sekretář dokonale sehráni, že tvoří takřka jednu bytost; papež většinou jen pozorně naslouchal a mnohdy to byl sekretář, který kladl otázky a reagoval."
Dziwiszův význam ve Vatikánu rostl, čím méně sil měl nemocný papež. Někdy vystupoval přímo jako jeho mluvčí. Když se například šířila pověst, že Jan Pavel po zhlédnutí filmu Mela Gibsona Umučení Krista pronesl větu "Je to tak, jak to bylo", sekretář sdělil novinářům lakonicky: "Svatý otec nevyslovil na tento film žádný názor."
Když se zdraví papeže začalo prudce zhoršovat, připravoval Dziwisz věřící na nejhorší jakýmsi řízeným únikem informací. Jednomu polskému knězi například řekl: "Modlete se za papeže, protože jeho stav se zhoršuje." Ještě jednou zřejmě zachránil Janu Pavlovi život, když v únoru 2005 rozhodl o papežově převozu do římské nemocnice. Rychlá operace umožnila papežovi dýchat. Pak už se však s hlavou církve všechno jenom zhoršovalo.
Dne 31. března 2005 udělil sekretář svému papežovi pomazání nemocných, tentokrát skutečně poslední. Když papež o dva dny později zemřel, držel ho za ruku. Dziwisz tvrdí, že papežova poslední slova byl latinský výrok "totus tuus", což bylo heslo Jana Pavla znamenající "celý tvůj", míněno Krista a Marie.
"V ty poslední okamžiky jsme byli po jeho boku," řekl Dziwisz. "Smrt pro něj byla skutečně přechodem z jednoho příbytku do jiného, z jednoho života do dalšího."
V souladu s vatikánskými zvyklostmi si musel sekretář po papežově smrti vzít své věci a opustit papežský příbytek, neboť ten je do příchodu nové hlavy církve zapečetěn. Přestěhoval se nakrátko do jednoho polského domu v Římě. Poslední službu jako sekretář mohl papežovi vykonat, když se mu dostalo pocty smět položit před uzavřením rakve na papežovu tvář bílý hedvábný šátek.
Jedno přání svého papeže však nakonec Stanislaw Dziwisz nesplnil. Jan Pavel chtěl, aby jeho osobní poznámky byly spáleny. Sekretář to však neučinil, protože podle něho texty obsahují "velké poklady". "Nic nebylo spáleno," řekl. "Nic z toho si spálit nezaslouží. Všechno je třeba zachovat pro potomstvo, pro další generace - každou jednotlivou větu. To velké bohatství by mělo být postupně zpřístupněno veřejnosti."
V této "neposlušnosti" není Stanislaw Dziwisz první. Stejně se zachoval Pasquale Macchi, sekretář papeže Pavla VI. (+1978). Ani Macchi nespálil dokumenty svého pána. Ty jsou nyní v Institutu Pavla VI. v Brescii. Jednodušší to měl Loris Capovilla, sekretář Jana XXIII., protože tento papež s publikováním svých písemností souhlasil, což také sekretář po jeho smrti učinil.
Ačkoli se Stanislaw Dziwisz poprvé vracel do Polska bez Jana Pavla, svým způsobem bude stále v jeho přítomnosti. Papež Benedikt XVI. ho jmenoval krakovským arcibiskupem, tedy do úřadu, který kdysi Karol Wojtyla zastával. Jedním z jeho úkolů tu bude shromažďovat materiály k procesu papežova blahořečení, což je předstupeň prohlášení za svatého.
Po příchodu do Krakova Dziwisz řekl: "Kdysi jsem byl v Krakově ,otec Stanislaw`, v Římě jsem byl dvacet sedm let ,don Stanislao`. Říkejte mi, prosím, bratr Stanislaw, nic víc."
Teď se tedy "bratr Stanislaw" stal kardinálem. Je pravděpodobné, že by se ještě jednou vrátil do Říma jako papež? To asi sotva. I kdyby se tak stalo, byla by to ze strany KarolaWojtyly jasná "protekce shora".
"Kdysi jsem byl v Krakově ,otec Stanislaw`, v Římě jsem byl dvacet sedm let ,don Stanislao`. Říkejte mi, prosím, bratr Stanislaw, nic víc."
* Život v datech
27. dubna 1939 - narodil se v polské vesnice Raba Wyzna
1963 - byl vysvěcen na kněze
1966 - začal spolupracovat s Karolem Wojtylou
1978 - odešel s nově zvoleným papežem do Říma
1998 - byl jmenován biskupem
2003 - stal se arcibiskupem
2005 - stanul v čele krakovského arcibiskupství
24. března 2006 - bude jmenován kardinálem
(Převzato z Mladé fronty Dnes ze dne 24. března 2006
Pro Listář vybral mgr)
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.