Dialog vedou vždy jen svobodní a svobodomyslní
18. 4. 2006 Ivan Štern
Moderátor (Jan Bednář):
O víkendu se konala v Jihlavě pozoruhodná konference o evropském patriotismu. Její účastníci si kladli otázku, zda jsme jako Evropané a zároveň příslušníci různých evropských národů také patrioti. Existuje vůbec evropské vlastenectví? A jak souvisí se vzájemným usmířením? Příspěvek na toto téma nazvaný Dialog vedou vždy jen svobodní a svobodomyslní připravil Ivan Štern.
Redaktor (Ivan Štern):
Tento víkend se v Jihlavě konalo už v pořadí patnácté česko-německé
setkání pořádané Ackermannovou obcí a nadací Bernarda Bolzana.
Tentokrát konference neřešila problém vztahů Čechů a sudetských Němců,
ale věnovala se tématu evropštějšímu. Řešila, do jaké míry lze
vysledovat ve střední Evropě něco, co by se dalo nazvat evropským
patriotismem. Pokud ano, zda evropský patriotismus bude více problémem ve
vztahu mezi Čechy a Němci, anebo naopak jeho nadějí. Řečníci na
konferenci se veskrze shodovali v tom, má-li vůbec cosi takového naději
vzniknout, musí mezi jednotlivými společenstvími tvořícími státy střední
Evropy probíhat proces usmíření. Ten může, jak zdůraznila účastnice
konference, filozofka Gesine Schwan, těžko probíhat, pokud jedna či druhá
strana bude před podstoupenou oběť strany druhé nastrkovat oběť vlastní.
Takový krok podle ní není možné vnímat, než jako projev negativní až
nepřátelský, rozhodně však ne jako krok vedoucí ke vzájemnému usmíření.
Oběť druhé strany, usilujeme-li o vzájemné usmíření, je potřeba sdílet. Sdílet i lítost spojenou s její existencí. Připomněla v této souvislosti slavné gesto sledující polsko-německé usmíření iniciované polskými biskupy v 60. letech minulého století a vtělené do dopisu adresovaného německým biskupům. Dopis obsahuje odpuštění německým biskupům za hrůzy spáchané za druhé světové války ze strany biskupů polských a prosbu o odpuštění polským biskupům ze strany biskupů německých.
Myšlenku Gesine Schwan je však potřeba doplnit postojem hnězdenského metropolity arcibiskupa Henryka Muszynského, který v této souvislosti v rozhovoru pro katolický Tygodnik Powszechny řekl: Polští biskupové německým vzkázali, odpouštíme a prosíme o odpuštění. Nemůžeme něco takového vztáhnout k židům. To by totiž znamenalo, že je stavíme na roveň nacistům. Jim můžeme říci jediné, prosím o odpuštění.
Teprve odpuštěním a vzájemným usmířením má šanci vzniknout cosi, co bychom mohli nazvat určitou vzájemnou sounáležitostí. Ale jak už to chodí, vedou-li se debaty na téma sounáležitost, identita, kultura, kulturní kořeny, patriotismus, ve vztahu k evropskému sjednocování, tudíž v souvislosti s Evropskou unií, nakonec celá řada diskusních příspěvků skončí pochybností, zda lze v rámci Evropy o něčem takovém vůbec mluvit. Tak tomu bylo i na česko-německé jihlavské konferenci tento víkend. Dokonce zazněl názor, zda vůbec můžeme mluvit o identitě v rámci jednoho národního státu. Ani společnost tvořící konkrétní národní stát není stejnorodá. Je vícevrstevná, složená z celé řady často protichůdných identit a kultur a jestliže něco takového lze vysledovat v rámci národního státu, jak potom mluvit o stejnorodosti v rámci společenství národních států, jímž Evropská unie nepochybně je a bude?
Teprve na pozadí podobných diskusí si máme šanci uvědomit, jak značně se můžeme míjet s klíčovou podstatou Evropské unie, jestliže pozornost věnujeme výlučně - byť nepochybně nesmírně důležitým - problémům spojeným s dosud nezahojenými ranami se vzájemnou různorodostí a jinakostí a přitom si necháme uniknout, že Evropská unie je především společenstvím národních států, výlučně však států liberálně-demokratických a právních. Tedy států tvořících společnosti složené ze svobodných a svobodomyslných jedinců. Dopis polských biskupů, kteří německým napsali: odpouštíme vám a prosíme o odpuštění, byl především projevem jejich svobodomyslnosti. Jen svobodní lidé jsou totiž schopni se svým včerejším nepřítelem navázat dialog a nakonec se vydat na cestu odpuštění a usmíření. Naopak zotročení lidé lotrovským státem, jakým byli kupříkladu komunistické země, k takovým krokům nedostanou sebemenší šanci. Lotrovský stát nestojí o usmíření, ani o dialog. Lotrovský stát naopak usiluje o existenci nepřítele, a to jak vnějšího, tak vnitřního, lhostejno dokonce zda skutečného nebo uměle vytvořeného. Čím více nepřátel má, tím má více argumentů pro zdůvodnění své násilnické podstaty a neochoty navazovat sebemenší dialog s okolím.
Není ani tak důležité, do jaké míry dvě rozdílná společenství vedoucí spolu dialog v jeho rámci najdou nebo nenajdou ve svých různostech podobnosti či shodné rysy. Daleko důležitější je ochota tento dialog vést. Ten je projevem svobody obou. Důkazem ochoty obou stran respektovat se, byť ve vzájemné jinakosti. Tak otázka po evropském patriotismu ani otázka po evropské identitě, dokonce otázka po společných kulturních kořenech nemusí být uspokojivě zodpovězena, dokonce nemusí být zodpovězena vůbec. Daleko důležitější je fakt procesu hledání této odpovědi, existence neustále vzájemně vedeného dialogu jako projevu oboustranně svobodné vůle. Skutečnost, že si česko-německá jihlavská konference už po patnácté položila podobné otázky a hledala na ně odpovědi, byť je nakonec zcela nenašla, svědčí, že se tu už po patnácté setkali zástupci svobodných společností. A to by bez existence Evropské unie asi sotva šlo.
(Převzato z monitoringu médií TS ČBK ze dne 13. 4.
2006
Pro Listář vybral mgr)
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.
