Cyrilometodějská "moravská" mise
14. 2. 2006 Miroslav G. Richter
Roku 862 po Kr., po neúspěšném vyslání poselstva k římskému papeži
Mikuláši I. se žádostí o zřízení vlastní církevní organizace a
struktury, jakož i o pomoc s vyjasněním některých obtížných a různými
christianizačními misiemi hlásaných věroučných pravd, se moravský
veliký kníže Rastislav obrátil se stejnou žádostí do Nového Říma,
do Konstantinopole. Svoji žádost adresoval Východořímskému císaři
Michalu III. Ten, jak nás informuje dochované svědectví, přijal
poselstvo i žádost moravského vladaře velmi ochotně a vážně. Svolal
ihned do hlavního města impéria všeobecný synod, a zde za účasti zástupců
moravského poselstva osobně projednal žádost moravského vladaře
Rastislava. Postoj byzantského císaře i jím svolaného posvátného
synodu biskupů konstantinopolské církve ostře kontrastuje s postojem římského
papeže Mikuláše I. Naléhavou vážnost, kterou Byzantinci přiznali
moravské žádosti o vyslání biskupa a učitele, schopného vysvětlit
rozporně hlásané církevní pravdy a způsobilého tyto v dialogu s jakýmikoliv
nepřejícníky a škůdci moravské církevní svébytnosti obhájit, jakož
i disponovaného uskutečnit vybudování vlastní, svébytné církevní
struktury, včetně navržení vhodného vlastního církevního hodnostáře
na úrovni biskupské, zdůraznili i svůj vědomý, dobrovolný a závazný
podíl na řešení moravského existenčního tématu. Dali tak nejen veřejně
najevo svůj potřebný "placet", ale i kredibilní a mocnou
garanci nad prioritou a úspěšností celé záležitosti. Vážnost a naléhavost
prezentované moravské žádosti jen nastartovala proces, který vláda Východořímského
impéria vzala velmi vážně a u vědomí existence celé řady souvztažných
skutečností, vlivů a dopadů, které budou muset být řešeny a vyřešeny
se rozhodla nejen celý projekt zaštítit a garantovat, ale beze zbytku jej
i vlastními silami a zdroji spoluzajistit. Konstantinopolská vláda a církevní
představitelé si museli být od počátku vědomi řady komplikovaných
momentů, které od samého začátku zamýšlení se nad tématem byly zřejmé,
od zhoršení již tak komplikovaných vztahů s římským apoštolským
stolcem, zhoršené vztahy s mocenskými silami ve Franské říši a jejích
spojenci (např. Bulhaři a Chorvati) atd. Přesto moravské žádosti bylo
vyhověno.
Celý projekt vyžadoval realizaci řady přípravných úkonů od odborně věcných a teologických a ekleziologických až po otázky politické, vojenské, diplomatické, právní, pedagogické a propedeutické, kulturní a politické, literární, výtvarné, muzikologické, architektonické atd.
Byzantinci se rozhodli zformovat v vlastních zdrojů a sil celou rozsáhlou misijní delegaci, která měla intenzivně působit na Moravě po dobu 40 měsíců, tj. po více než tři roky. Tři roky života vysoce erudovaných a schopných a společensky postavených expertů a jejich spolupracovníků, kteří, na základě rozhodnutí vrcholného církevního orgánu a hlavy státu, věnovali svůj podstatný díl života ve prospěch jim do té doby blíže neznámých Moravanů a jejich vladaře, usilujících o svobodnou a plnoprávnou svébytnost; za tím to účelem a v uvedený cíl a prospěch dali k dispozici své schopnosti a životy a nastoupili uskutečnění jim sdělených vizí a idejí. Proto zformovali, do té doby co do počtu a kvality lidského potenciálu a jeho zajištění, nevídanou delegaci lidí, složenou ze spousty odborníků, a praktických spolupracovníků, včetně vlastního dlouhodobého technického zajištění této mise, a stanovili pravidla podle nichž měla mise jednat od prvopočátku až po její skončení.
Jako vůdčí osobnost této mise byl vybrán po zralé úvaze a shodě všech zainteresovaných fenomenální filozof a exegeta, dialektik, rétor, filolog, a hlavně organizátor a biskup od druhého nejvýznamnějšího chrámu v impériu, od sv. Apoštolů v Konstantinopoli, sv. Konstantin. Muž zkušený a pokorného srdce, vědec i apologete, člověk nadaný řádnými a úplnými pravomocemi splnit moravským poselstvem požadovaný úkol.
O tom , že Byzanc vyslala k zajištění splnění Moravany požadovaného úkolu to nejlepší co měla,, že v ničem neoslyšela žádost moravského vladaře Rastislava, že vynaložila veškeré možné úsilí a prostředky na zdárné uskutečnění moravského snu o plné a rovnomocné duchovní pravověrnosti, státní svébytnosti a církevní autochtonnosti, že byla o tom nejen přesvědčena, ale měla k tomu i praktické a ověřené zkušenosti z minulých úspěšných misí, na nichž se podílel sv. Konstantin Filozof, svědčí i obsah listu, který Byzantský císař Michal III. poslal s odesílanou misí moravskému vládci Rastislavovi: "Bůh, který si přeje , aby každý došel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil knihy pro váš národ. (sic!) Tím, že učinil nyní za našich let, co nebylo dáno leda první léta, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým (sic!) jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filozofa. Nuže přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství a hleď s ním rychle upevnit tu věc (sic!) a s veškerým srdcem hledej a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu poznání pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání, a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin.". Což se i stalo.
Úcta, jakou v našem lidu po více než jedenáct století požívají svatí Konstantin, Metoděj, Rastislav, Gorazd a druhové je něčím výjimečným v celé lidské pospolitosti. To, samo za všechno vypovídá o ušlechtilém, nepředstíraném, nevynucovaném vděku a vztahu lásky, kterou náš lid je spojen se svými dchvními otci a vzory, kterou trvale a živě podnes prožívá. Rovněž dodnes je v paměti většiny našeho národa vědomí o šlechetnosti východořímského imperátora Michala III., který velkolepě vyhověl žádosti našeho vladaře Rastislava a v míře překypující poskytl tolik potřebnou pomoc, z níž trvale čerpáme sílu a občerstvující svěžest pro naše životy.
Ráz byzantské cyrilometodějské mise na Moravě nebyl rázu výlučně nábožensko-církevního, ale zcela logicky jeho raison d´etre byl širší. Nepochybně charakter cyrilometodějské moravské mise (z uvedeného důvodu je nevhodné zužovat celý projekt na náboženskou misii) byl polticko církevní, kulturně náboženský i mezinárodně obranný, a to s ohledem na hrozící nebezpečí a útoky oběma stranám od Bulharů i Franků. Již k roku 860 po Kr. dochází k nepřehlédnutelnému sblížení východofranského krále Ludvíka Němce a bulharského knížete Borise, přestože spolu donedávna vedli četné válečné konflikty. Zmiňované sblížení mělo za cíl dosáhnout izolace Moravské říše a vytvořit válečnou koalici Bavorů a Bulharů proti obávanému vládci Moravy Rastislavovi. Velkokníže moravský Rastislav vytušil dobře připravované nebezpečí, které jej mohlo dostat do silného obklíčení a proto z něj hledal účinné východisko. Jedním z kroků, které k němu měly vést byla církevně právní svébytnost, nebo alespoň jistá autonomie, a nezávislost na východofranské říši a její církevní organizaci. Rastilsav si byl velmi dobře vědom, že jeho země a lid spadají po jurisdikční stránce pod pravomoc samotného Říma, a že se musí tím směrem obrátit o souhlas s výstavbou autonomní moravské církevní provincie. Neočekával snad ani, s ohledem na dobře mu známou propojenost římského apoštolského stolce s franskými vládci, že by jeho žádost došla uznání a mohl obdržet potřebnou pomoc. Ale neučinil-li by tento postup, mohlo by to být vnímáno jako útok na právní stabilitu a v důsledku toho i na vojenský zákrok světského protektora papežství, kterým v té době byl reálně východofranský král Ludvík Němec. Proto se Rastislav prvně musel obrátit se svojí žádostí do Říma, ačkoliv nepochybně věděl, že papež Mikuláš I. je v mocenském područí Ludvíka Němce, což zcela vylučovalo, že by mohl na Rastislavovu žádost vůbec nějak reagovat, aniž by vyprovokoval pro sebe destabilizaci své papežské pozice. Teprve poté, kdy Starý Řím neuspokojil moravského vladaře, mohl se tento se svojí žádostí obrátit do Konstantinopole, která byla fakticky i právně také Římem, Novým Římem. Politicko vojenská i církevní situace se mezitím na Moravě značně zdramatizovala. Východofranský král, Ludvík Němec, neměl v úmyslu strpět, aby v jeho těsném sousedství vznikl samostatný silný státní útvar, s vlastní církevní organizací, vymykající se jeho svrchované moci. Rozhodl se proti Rastislavovi rázně vojensky zakročit. Předtím však musel stabilizovat vlastní poměry ve svém království a upevnit svoji výkonnou moc. Došlo totiž k tomu, že po dobu jeho pobytu v západní části říše se vzbouřil jeho syn Karloman a strhl na sebe jak vládu ve východních částech Východofranského státního útvaru, tak i pozvedl vůči Ludvíkovi Němcovi odboj. Starý král byl však zkušený stratég, a věděl, že musí postupovat při nápravě krizové situace opatrně a pomalu. Trvalo mu dva roky, než stabilizoval situaci v zemi a přivedl opět k poslušnosti svého syna Karlomana. Předtím v roce 861 ztrestal Karlomanovy přívržence a spoluvzbouřence tím, že je zbavil jejich funkcí a úřadů. Týkalo se to především hraběte Ernsta, Karlomanova tchána, a dřívějšího velmi blízkého Ludvíkova přítele, jemuž mj. po dvakráte svěřil dokonce velení vojenské výpravy proti Čechům. Roku 862 Ludvík Němec vytáhl branou mocí proti svému synovi Karlomanovi na území Bavorska. K přímému střetu však nedošlo. Naopak oba znepřátelení pretendenti východofranské moci se usmířili, což umožnilo, že Karloman byl ponechán na svém místě, které před vzpourou zastával. Bylo však jasné, že toto je jen řešení dočasné. Následujícího roku (863 po Kr.) proto Ludvík Němec sebral velké vojko, a předstíraje, žer hodlá táhnout proti Moravanům, což potvrzovalo i jeho politicko vojenské vyjednávání s Bulharským (tehdy ještě chánem) Borisem o uzavření společného paktu, namířeného proti moravskému osamostatňování se a expanzi. Karloman Ludvíkovu léčku neprohlédl a dostal se do obklíčení, aniž by byl dostatečně vojensky zajištěn. Výsledkem byla Karlomanova kapitulace, k níž došlo v Korutansku, hlavním opěrném bodu Karlomanovy moci, kde jej Ludvík Němec vojensky oblehl. Následovalo uvržení Karlomana do vazby, kterou odpykal na Ludvíkově královském dvoře. Následně hodlal Ludvík Němec pokořit i moravského Rastislava. O tomto svém záměru informoval svého spojence, kterým byl nikdo menší nežli římský papež Mikuláš I. ten ludvíkovy záměry schválil, a dokonce mu popřál zdar v jeho úsilí o pošlapání moravské svobody. Aby Ludvík Němec více zdůraznil své odhodlání a mocnost s níž se rozhodl definitivně skoncovat s moravským svobodomyslným experimentem, sešel se před vlastním započetím vojenské výpravy s bulharským chánem Borisem v Tullnu na Dunaji, aby dojednali podrobnosti strategie protirastislavovské invaze. Zamýšlená koalice východofranských vojenských kontingentů a Bulharů se však nerealizovala, neboť Byzantinci úspěšně a mocně vzápětí napadli Bulhary, kterým nezbývalo než veškeré své síly vrhnout na vlastní obranu. Zde se pravděpodobně již projevily první plody moravsko-byzantské koalice, která byla ujednána, takříkajíc mezi řádky, moravské žádosti a byzantské odpovědi na ni. Jak je známo, to nejdůležitější je neviditelné. A uvedená koordinovaná aktivita Byzantinců proti Bulharům, která se uskutečnila v obrovském rozsahu. po souši i po moři, byla jednou z těch, jež se rodí z takovýchto důvěrných, existenčních ujednání. Roku 864 po Kr. musel osamocený Ludvík Němec realizovat svůj záměr pokořit a zdeptat Moravany. Rastislav soustředil svoji branou moc na jednom z pohraničních hradů zvaném Dowina (pravděpodobně se jedná o jihomoravský Děvín na Pálavských vrších, který lehl popelem); dodnes se celému geomorfologickémnu útvaru říká, v paměť zakušené hrůzy, Pálava. Ludvík Němec Rastislava na děvínské pevnosti oblehl, znemožnil mu zásobování, a po vyhladovění přinutil Rastislava ke kapitulaci. Franská nadvláda nad Moravou byla obnovena.
Uvedená skutečnost se vážným způsobem promítla i do vnitrocírkevních poměrů na Moravě.
Již od samého příchodu byzantské mise na Moravu, přes její uctivé a slavnostní přijetí vladařem a nobilitou, se od samého počátku vyskytovaly obtíže, působené bavorskými kleriky, působícími v zemi. Ti nejen bojkotovali nastolované nové pořádky, ale snažili se jejich realizaci všemožně zabránit. Naproti tomu byzantští vyslanci byli stavem christianizace Moravy zaskočeni, neboť se zde v hojné míře setkávali s případy vědomě šířených pověr a bludů, které rozšiřovali v rozporu s církevní věroukou i zdravým rozumem sami bavorští kněží. Tak například bavorští kněží jako pokání za vraždu ukládali kajícníkovi, aby po 3 měsíce nepil ze skleněného poháru, ale z dřevěného a musel používat pouze dřevěné nádobí, dále vyznávali a šířili pověry o tom, že hadi jsou stvoření ďábelské, a že je proto užitečné je zabíjet a získat si tím odpuštění hříchů. Bavorští kněží hlásali antickou heretickou nauku o antipodech, lidech, kteří žijí pod zemí, jež byla v Bavorsku velmi rozšířena, zejména zásluhou jinak učeného salcburského biskupa, irského původu, sv. Virgila, který byl později prohlášen za svatého apod.
Proti těmto pověrám a herezím od samého počátku systematicky vystupovali byzantští vyslanci. Soustavně a trpělivě vysvětlovali podstatu a nesprávnost šířených bludů, a napravovali, co bylo narušené, jak chybnou věroukou, tak i zavedenou praxí. navíc museli se vypořádat se skutečností, že mezi Moravany byla již zaužívána latinská liturgie, zatímco oni s sebou přinášeli liturgii byzantskou, kterou přeložili do jazyka Moravanů; šlo o liturgii sv. Jana Zlatoústého, dále liturgii sv. Basila Velikého a liturgii sv. Řehoře Dvojeslova, neboli liturgii předem posvěcených darů, z nichž poslední dvě se sloužili jen v určitém církevně ročním období a stanovených dnech v liturgickém roce.
Vítězství východofranského krále nad Rastislavem v jeho vlastní zemi, bylo pro bavorské kleriky signálem k zesílení své aktivity a k ještě většímu odporu proti konání byzantské mise, pozvané do moravské země jejím vladařem. Pasovský biskup Hermannrich pokládal za samozřejmé, že se nyní opět ujme celé církevní správy na Moravě. Za tím účelem tam vyslal i své duchovenstvo na čele se zmocněncem, kterým byl archipresbyter jeho diecéze. Morava měla být takto ještě těsněji připoutána k bavorské pasovské diecézi.
Rastislav po své kapitulaci a složené přísaze věrnosti východofranskému králi Ludvíku Němcovi, nemohl návratu bavorského kléru na Moravu zabránit. Ačkoliv s tím nebyl srozuměn. Přesto dál podporoval byzantskou misi vedenou sv. Konstantinem Filozofem, a víc a více do ní vkládal své naděje na zásadně nové uspořádání vnitrocírkevních poměrů ve své zemi. Konflikty mezi byzantskou misí a bavorským klérem se však vyostřovaly a stupňovaly. K tomu přispívala i nekompatibilita a principielní rozdílnost nově zaváděných liturgických pořádků, i formované svébytné moravské správy. A byl zde nový hierarcha, kterému byla svěřena veškerá duchovní správa v zemi. Tím byl sv. Konstantin Filozof. Liturgickými jazyky se byly nyní vedle dosavadní monopolní latiny také domácí moravsko- slovanský liturgický jazyk, vytvořený z milosti Boží, na základě hlubokého duchovního naléhání na Boha, zázračně sv. Konstantinem Filozofem, ještě před příchodem jeho mise na Moravu, v Konstantinopoli. Vedle domácího liturgického moravského jazyka byla rovněž, jako doplňková liturgická řeč, nyní nově užívána také řečtina. Tyto nové projevy nových pořádků, se staly hledanou záminkou pro zvýšené ataky bavorských kněží, působících na Moravě a k jejich agresivnímu a konfliktnímu brojení proti těmto pro ně nepřijatelným novotám. Rozpory mezi oběma duchovními a spirituálními tábory, nebo spíše názorově, pastoračně, teologicko liturgickými řečišti, se stupňovaly, a hrozily přerůst v otevřený konflikt.
Byzantská mise na čele s Konstantinem Filozofem se odmítla podřídit jurisdikci archipresbytera, vyslaného na Moravu pasovským biskupem Hermanrichem. Na své straně měla plnou církevněprávní legitimitu konstantinopolské církve a podporu moravského vládce Rastislava. Opodstatněnost své mise považovali proto Byzantinci plným právem za nezpochybnitelnou a nevyvratitelnou. Východofranské duchovenstvo vnímali jako barbarský hlomoz. Jejich kompetence a činnost byla podříditelná pouze pod jurisdikci konstantinopolského patriarchy. Vždyť jejich oprávněné působení na Moravě bylo konáno na žádost tamního vládce a na základě rozhodnutí svatého všeobecného církevního synodu , který byl za tím účelem v Konstantinopoli, v roce 862 po Kr., svolán.
Roku 864 po Kr. se začala ještě více projevovat polarizace obou církevních táborů na Moravě. Ukazuje se, že zavedením domácího moravského jazyka do liturgie, jeho povýšením na posvátnou liturgickou řeč, se stalo nejen jevem v západním církevně právním prostředí mimořádným a před tím nikdy nerealizovaným, ale učinilo z domácího jazyka i posvátnou řeč liturgickou, a tím pozvedlo i sebevědomí a kulturnost celého národa. Lid se s touto novotou začal nejen rychle seznamovat, ale také ji velmi vstřícně přijímal za svoji, a skrze její srozumitelnost a vznešenou obřadnost byzantskoslovanských liturgií se začal orientovat tímto směrem. Vývoj událostí se dostával takto na dějinnou křižovatku. Bavorský klérus začal vyostřil útoky na nové církevně liturgické poměry a označil je za heretické a nepřípustné. Jeho argumenty však nebyly dostatečně účinné a schopné obstát ve střetu s apologicko teologickou a filozoficko dialektickou vybaveností ústřední osobnosti byzantské mise, sv. Konstantinem Filozofem, který je snadno dokázal vyvrátit a usvědčit jejich šiřitele, z nepochopení Božího záměru a z neznalosti církevně právních norem.
Pobyt a činnost byzantské mise na Moravě trvala 40 měsíců. Mise z Konstantinopole svůj úkol splnila. Vytvořila veškeré předpoklady a ustavila principy pro budoucí svébytný církevně spirituální život Moravanů ve vlastním svobodném státě. Součástí realizovaného projektu byla i jistá míra souvztažnosti s Konstantinopolskou církví, do jejíž náruče Moravský stát, resp. jeho církev, takto dobrovolně a vědomě vstupovala.
Konstantinem Filozofem a jeho spolupracovníky položené základy a nastoupený nový směr nového církevního a státně kulturního života Moravské říše byl petrifikován. První a fundamentální etapa nové cesty byla ukončena. Jejím vyústěním měl být očekávaný excelentní návrat do vlasti, zahrnující představení budoucího moravského duchovního bratrstva a presbyteriátu, který měl slavnostně uvést, pravděpodobně se současným vyhlášením snad autokefality nebo alespoň metropolie Moravské církve ve vší nádheře a lesku, před celou konstantinopolskou církví a celým křesťanským světem sám konstantinopolský patriarcha a hlavní konstruktér projektu byzantsko-moravské mise Fótios.
(Úryvek z práce M. G. Richtera "Cyrilometodějské mise")
