21. 12. 2006 Petr Příhoda
Moderátor (Daniel Raus):
A teď se vrátíme domů. Řeč bude o církvi a STB. Minulý týden totiž vyšla v Lidových novinách série článků, jež se zabývaly několika případy spolupracovníků z řad katolických kněží a ve vzduchu visí otázka, nakolik se církev s touto stránkou těžké minulosti vyrovnala. Paradoxní přitom je, že služebníci Kristovy byli obětí totality, nikoliv jejím zdrojem. Jak ale v následujícím zamyšlení konstatuje Petr Příhoda, na církev se kladou poněkud vyšší nároky a má to svojí logiku.
Redaktor (Petr Příhoda):
Fungování jednotlivých lidí v mocenských strukturách bývalého režimu, to je téma jednak významném, jednak přitažlivé. Což není totéž. Jsou témata významná, která nikoho nezajímají. Naproti tomu je bulvár plný témat přitažlivých ale nevýznamných. Příběh bývalého aparátníka, špiona nebo estébáka dokáže zaujmout i po 17 letech. Bude tomu tak asi i nadále, dokud pamětníci oněch časů neodejdou na věčnost. Ten zájem však bývá krátkodobý. Fakt, že současný šéf KSČM spolupracoval s komunistickou rozvědkou nebo že člen Parlamentu za tutéž stranu býval bachařem a týral vězně, vzbudil pozornost, ale vzrušení časem opadlo. Zájem zvláštního druhu vyvolávají kněží, kteří spolupracovali s STB.
V těchto dnech otevřely Lidové noviny kauzu kněze Františka Holečka, když se předtím dostaly k jeho svazku. Spoléhám na to, že si ověřily, že nejde o podvrh. Je to totiž zvláštní příběh a svým způsobem silná káva. Mladý muž, svazák, spontánně nabídne spolupráci, nabídka je přijata a on se osvědčí tím, že naviguje STB do kláštera, kde řeholnice tisknou samizdatové texty. Přijme zadání jít do Říma, vystudovat teologii, nechat se vysvětit a podávat informace o exilové církvi. Nelze vyloučit, že příběh má nečekané vyústění, že mladý muž nalezne víru a začne brát své kněžství vážně. Je to vůbec možné? Inu, proč ne, z doslechu znám jiný příběh. STB pověřila agentku, pohlednou ženu, aby získala důvěru Dominika Tatarky a donášela na něj. Úkol přijala, ale do neohroženého slovenského disidenta se zamilovala a spolupráci ukončila. Většina kněží, kteří přistoupili na spolupráci s STB, byla k tomu donucena vyděračským nátlakem. Příběh Františka Holečka je tedy zvláštní. Nemyslím, že by lidovky zaujala jeho neobvyklá pointa, spíš jim jde o to, že spolupracovníkem STB byl katolický kněz. To je u nás vnímáno jinak, než když se jím stal příští vládní úředník nebo poslanec. Přitom by samotný fakt, že nějací kněží spolupracovali s STB, neměl překvapit nikoho, kdo ví, co byla totalitní moc. Už slovo totalitní prozrazuje, že takový režim má zájem o všechno a o všechny a že si všude zřídí agenturu, i v církvi. Nesetká-li se s ochotou, přitvrdí nátlak. Lidé, kteří se takto ocitli v jeho soukolí, jsou zajímaví. Stejně zajímaví jsou pro diváka havárie, katastrofy a podobně, které se ho osobně netýkají. Kněží jsou ale zajímavější. Do vnímání skutečnosti, že jde o kněze, se promítá vztah většinové veřejnosti k církvi a ten je dnes problémový. Všude. Tím spíš u nás.
Kněz, který se zapletl s STB, skýtá příležitost církev skandalizovat. Někteří katolíci, laici, kněží i biskupové u nás, na Slovensku, v Maďarsku i Polsku, si to vykládají právě takto. Je to útok nepřátel církve. Někdy je to pravda. Někdy je to jinak. Ta mediální dotěrnost může být i testováním církve. Církev chce být morální autoritou. Netřeba dokládat, že naše veřejnost, především mladší generace, jí nedůvěřuje, proto jí zkouší, jakoby říkala: Vyzýváte k mravní dokonalosti. Dokažte tedy, že to myslíte vážně. Otázku věrohodnosti církve si ostatně kladou i sami věřící. V naší zemi se katolická církev tématem kněžské kolaborace zabývala. Řídila se staletou praxí, dle níž se otázky svědomí neřeší veřejně, ale osobně. Kněží byli vyzváni, aby se svým biskupem o svých vinách, o nichž je v tomto textu řeč, mluvili, což se dělo. Ano, tak se řeší problémy v rodině. Je na místě se ptát, zda to byl způsob dostatečný. Společnost není rodina. Církvi má na společnosti záležet. Jak vidno, existuje důležitá společenská objednávka. Dokažte, že své hlásání myslíte vážně. Bylo by pro církev zhoubné, kdyby se snažila zamést hříchy svých členů na jakékoli úrovni své struktury pod koberec a přiznávala je se zaťatými zuby, až když už jí nic jiného nezbývá. Není radno prohlašovat za uzavřené takové téma, které je stále otevřené.
Co tedy dělat? Podnětný je příklad polský. Polská církev ze sebe vydala vzory svatosti, ale má i ty, kdo selhali. Po bolestném rozvažování se rozhodla pro účtování nikoli osobní, důvěrné, ale veřejné. Na rozdíl od ní nemá česká církev dosti sil a prostředků, aby si vytvořila příslušné instituce, může však zaujmout a vyjádřit postoj. Myslím, že by odvážné a moudré prohlášení jejího episkopátu prospělo veřejnosti i církvi. Prostředí, které se vzdálilo svým křesťanským kořenům a kde víra budí podezření, že je pózou, mohou křesťané oslovit jedině tím, že budou důsledně osvědčovat svou věrohodnost.
1
Zdůraznil Petr Příhoda.
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 7. 12. 2006
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
