Chtěl jsem umřít sám sobě
31. 10. 2006 Jan Mazanec, Igor Kyselka
V úterý dne 31. 10. 2006 proběhne v brněnském knihkupectví Cesta na Rašínově ulici v 17:30 hodin autogramiáda knihy „Musím jít dál“ známého kněze P. Františka Lízny SJ .
Nekonformní jezuita F. Lízna byl sice vysvěcen již v době normalizace, nicméně pro své aktivity mimo rámec oficiální církve byl vězněn, takže státní souhlas získal až v roce 1989. Již více než deset let působí jako kněz v severomoravské obci Vyšehorky ležící nedaleko známé věznice Mírov, kde donedávna působil jako vězeňský kněz.
P. Lízna se již od počátku zaměřuje na lidi na okraji společnosti, neb říká, že poslední, s kým Ježíš rozmlouval, byl vrah, kterému přinesl naději na vykoupení.
Ve výše zmíněné knize popisuje autor, známý mj. svou cestou napříč Československem od jeho nejzápadnějšího k nejvýchodnějšímu bodu, pěší putování do severošpanělského poutního místa Santiago de Compostela a to i přes to, že u něj byl objeven neléčitelný zhoubný nádor. Autor se k tomu staví v duchu názvu své knihy.
Přinášíme při této příležitosti rozhovor s o. Františkem.
(igo)
* * *
Vyšehorky
- I když se to na první pohled nezdá, být jezuitou a knězem může být
vskutku dobrodružné povolání. Stačí navštívit faru pátera Františka
Lízny ve Vyšehorkách. V kuchyni visí obraz prvního romského světce a
v plátně obrazu je díra po noži, který po jednom Romovi hodil další
bezdomovec. Už tu i řinčelo sklo a létaly hrnce. Františka Líznu, který
byl za komunistů vězněn (na cele s Václavem Havlem) a který působil
jako vězeňský kaplan na nedalekém Mírově, jen tak něco nerozhodí.
Nyní knižně vychází jeho deník "Musím jít dál" z předloňské
pouti z Čech do španělské Compostely (3 100 km).
* I přesto, že vám po návratu z pouti lékaři zjistili zhoubný nádor, vydal jste se letos, ve svých 65 letech, na svou další pouť...
Ale to bylo jen asi 700 kilometrů mezi Compostelou a portugalskou Fatimou. To, že mám zhoubný nádor, který už se nedá léčit, beru vážně, začal jsem si dělat pořádek ve věcech a na variantu smrti se připravuji. Ale během obou poutí jsem žádnou bolest necítil. Možná je něco pravdy na tom, že přirozená chůze člověka uzdravuje. Dříve se o pouti mluvilo jako o "malé smrti", protože bývalo pravděpodobné, že se poutník nevrátí. Já jsem taky tak trochu chtěl "umřít sám sobě", chtěl jsem se pomodlit za ty, kterým jsem ublížil, za své přátele a dobrodince.
* To bylo takzvané modlitební losování, které je v knize také uvedeno?
Ano, já jsem si předem napsal na papírky jména osob, které mi jsou nějak blízké anebo potřebují pomoci, a každý den jednoho vylosoval. Za něj jsem se pak celý den modlil a poslal mu pohled. Je tam pestrá směs lidí - vedle Václava Havla nebo Otmara Olivy i třeba Ludvík Černý (tzv. orlický vrah - pozn. red.) nebo Dušan Kazda, který zavraždil pátera Vrbíka z Dubu nad Moravou - toho jsem si kupodivu vylosoval právě v poslední den pouti, když jsem přicházel ke hrobu svatého Jakuba. Tento los byl pro mě potvrzením, že mám s podobnými lidmi na okraji i nadále pracovat.
* Co vás během dlouhé pouti do Compostely nejvíc překvapilo?
Nečekal jsem, že potkám tolik lidí z nejbohatších zemí světa - ve středním věku, s vysokým vzděláním a často s atraktivním povoláním. Bylo tam také nečekaně velké množství poutníků, kteří se netajili svými vážnými výhradami vůči církvi, rozhodně to nebyli žádní tradiční věřící.
* Zažil jste během putování nějakou krizi?
Spíš takové menší: ráno jsem nemohl na posedu dospat zimou, musel jsem vyměnit troje boty, hole se mi zlomily... Zažil jsem pocit opuštěnosti, odmítnutí, horko i hlad a žízeň. Jedl jsem už i bagetu vytaženou z popelnice a chodil po telefonních budkách, jestli tam někdo nezapomněl drobné. Byla to zkušenost. Mohl jsem víc pochopit situaci bezdomovců, kteří se na rozdíl ode mě nemohou utěšovat tím, že až pouť skončí, vyspí se ve vyhřáté posteli.
* Setkáváte se s bezdomovci a odsouzenými. Míváte také někdy strach?
Nebezpečí mě spíš láká. Jsem připraven jít kamkoli, kde hrozí nebezpečí. Podle mě církev má víc chodit na místa, kde se lidé nacházejí ve vypjatých situacích. Já jsem svého nadřízeného v jezuitském řádu roku 1995 požádal o tři možnosti: buď ať mě pošle na misie do Ruska, nebo do Chánova, anebo do naší nejtěžší věznice. To třetí mi odsouhlasil.
* Jak vás ovlivňuje setkávání s lidmi odsouzenými za těžké zločiny?
Vždycky jsem je oslovoval "pane" a nikdy jsem se nesnažil považovat za lepší než oni. I když se většina hovorů týká praktických věcí - peníze, jídlo, tabák, možnost získání výhod, přeřazení - jsou vděční, že s nimi někdo mluví, jsou osamělí, řada z nich nepoznala rodinu, lásku. Pro mě to setkávání není nějaká oběť, ale spíš radost, to chození do věznic mě obohacuje, cítím, že mi to otevírá nebe. Uvědomuji si, že poslední hovor Ježíše Krista nebyl s apoštoly, ale s vrahem, který litoval svých skutků, a Kristus mu přislíbil nebe. Proto bych se také nikdy nepřiklonil k trestu smrti - myslím si, že my nemáme žádné právo například těžkému vrahovi vzít možnost pokání.
* * *
* František Lízna
Páter František Lízna se se narodil v roce 1941 v Jevíčku, roku 1968 vstoupil k jezuitům, na kněze byl vysvěcen v roce 1974, do roku 1989 ale nedostal státní souhlas. Vystřídal řadu manuálních zaměstnání, čtyřikrát byl vězněn z politických důvodů. Je signatářem Charty 77.
Zaměřuje se na pastoraci Romů, bezdomovců a vězněných - od roku 1995 působí ve farnosti Vyšehorky u Mohelnice, donedávna byl navíc vězeňským kaplanem v nedaleké věznici Mírov. Od roku 1992 se ze solidarity hlásí k romské národnosti.
Jeho kniha Musím jít dál je psána jako deník, prostým "mužským" stylem, nezatíženým teologicko-filozofickými rozbory.
(Rozhovor byl převzat z monitoringu TS ČBK ze dne 26. 10.
2006
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
