Českých muslimů přibývá
16. 5. 2006 Leoš Kyša
Češi se zajímají stále více o islám. Nic na tom nezměnil ani
poprask okolo karikatur proroka Mohameda. Spíš naopak. Ale těch, kteří
se pětkrát denně modlí k Alláhovi, je stále jen hrstka. Sotva pět
set.
Předseda Islámské nadace v Praze Vladimír Sáňka říká: "V
hlavním městě bych přímo neřekl, že konvertitů přibývá. Samozřejmě
je těžké to vyjádřit statisticky. Mluvíme tady o několika lidech měsíčně,
ale českých zájemců o konverzi k islámu rozhodně neubývá. To ani náhodou."
Podle jeho kolegy Hassana Muneeba z brněnské mešity na Moravě muslimů
rozhodně přibývá. "Češi konvertují k islámu stále častěji,"
tvrdí.
Vůči konvertitům musí muslimové dodržovat dvě základní pravidla: nikoho nesmí ke konverzi nutit ani přemlouvat a zároveň nesmí nikoho odmítnout.
"Když k nám lidé přicházejí, mají už mnoho načteno a mají osobní vztah k bohu. My jim vysvětlujeme základní pilíře islámu a snažíme se jim dát co nejvíce informací. Zbytek už záleží na nich. Ke konverzi nás ovšem v podstatě nepotřebují. Muslimem už je každý, kdo uvěří, že není božstva kromě boha a že Mohamed je jeho posel," vysvětluje Jalal Atassi z brněnské mešity.
Před ostatními se však člověk stane muslimem teprve, když odříká šahádu. Tedy vysloví předepsanou formuli vyznávající, že není božstva kromě Boha a že Mohamed je jeho posel, před dvěma muslimy.
V mešitě
V pátečním odpoledni pozdního března přicházím ke dveřím brněnské mešity. Vypadá nenápadně a než jsme u ní zaparkovali naše otřískané služební auto, dvakrát jsme si jí nevšimli a přejeli kolem ní. Ve dveřích stojí Veronika, devatenáctiletá blonďatá dívenka, a nesměle nakukuje dovnitř.
"Tak se neboj, mešita je otevřená pro každého, pojď," snaží se jí dodat odvahu její kamarád arabský student. Scéně před dveřmi příliš nerozumím, než mi Jalal Atassi vysvětlí, že se dívka přišla do mešity podívat a dozvědět se něco o islámu. Uvažuje totiž o konverzi.
Za dveřmi je čtyři metry dlouhý botník. Při vchodu do mešity se musí všichni zout. Rychle kontroluji ponožky. Jako správný starý mládenec mám každou jiné barvy. Naštěstí žádnou děravou. Na podlahách jsou všude koberce s orientálními motivy.
"Jsem z katolické rodiny. Dřív jsem chodila do kostela, ale moc mi to neříká. Přítel mi vyprávěl o islámu a také se mi líbí, jak se k sobě muslimové chovají. Jenže ještě pořád nevím. Musím si toho víc přečíst," říká mi Veronika a zdůrazňuje, že rozhodně nechce konvertovat jen kvůli tomu, že je její přítel muslim. "To by byla blbost. Přece nebudu měnit náboženství podle toho, s kým chodím. Můj zájem o tuto víru je v něčem jiném," loučí se studentka brněnského gymnázia.
Podle vedoucího brněnské mešity Hassana Muneeba sem takhle přichází dost zvědavců. "Ani je nemusí islám lákat jako náboženství. Jen chtějí vědět, jak to tu vypadá a funguje. Nám to nevadí. Když lidé přijdou, chovají se slušně a třeba si i vyslechnou nějaké kázání, tak jsme naopak rádi. Hodně k nám chodí na přednášky a exkurze střední školy nebo vysokoškoláci. Překvapuje mě, kolik toho o islámu vědí."
Po jedenáctém září 2001 se Muneeb bál, že začnou do mešity chodit lidé, kteří to nemají v hlavě v pořádku a přitahuje je násilí. "Ale přišlo sem jen pár bláznů. Jeden pořád vykřikoval, ať mu dáme nějaké poslání v Palestině nebo Iráku, kde se odpálí. Tak jsem ho vyprovodil. Naštěstí to nebylo tak hrozné, jak jsem se bál, a teď už se to nestává," tvrdí vedoucí mešity.
Ali z Mikulova
"Už je čas," přerušuje naši rozmluvu Jalal Atassi. Je půl čtvrté. Čas na Asr, jednu z pěti modliteb. Toto páteční odpoledne je v muslimském chrámu devět lidí. Tři Češi a zbytek muslimové z arabských zemí. Většina z nich má u nás trvalý pobyt. Občas přijdou i Arabové, kteří jsou zde obchodně nebo jako žadatelé o azyl z muslimských zemí. V umývárně se utvoří malá fronta. Před modlitbou je totiž nutné se rituálně omýt.
Osm mužů se postaví čelem ke kazatelně. Ta je postavena směrem k Mekce v Saúdské Arábii, posvátnému městu muslimů. Směrem k ní se musí modlit dokonce i při cestování letadlem.
Jalal stojí vepředu a vede modlitbu. Muslimové se modlí v arabštině. Každá z pěti denních modliteb má své předepsané zákonitosti a probíhá trochu jinak. Každé slovo i pohyb při modlitbě mají pro muslima svůj význam. Při modlitbě věřící chválí svého boha, recitují úryvky z Koránu a několikrát se klaní a padají k zemi. Některé části modlitby se pronášejí potichu, jiné nahlas.
Po modlitbě obvykle následuje pravidelné kázání v češtině nebo arabštině, podle rozložení návštěvníků mešity. Dnes je v chrámu málo lidí, a tak nikdo nekáže. Během muslimských svátků je však mešita plná. Vejde se sem přes sto padesát lidí.
"Kdybyste přišel včera, tak jste mohl vidět šahádu. Konvertoval tady v mešitě jeden mladý kluk," říká mi osmnáctiletý student Lukáš Větrovec. Před necelými třemi lety, kdy se stal muslimem, přijal ještě arabské jméno Ali. Po maturitě na gymnáziu by chtěl studovat biologii.
Jeho rodiče jsou ateisté a to, že přijal víru v Alláha, prý vzali docela dobře.
"Řekli mi: Dělej si, co chceš, když s tím nebudeš nikoho otravovat nebo to někomu nutit, tak nám to nevadí. Dokonce mi máma vychází i vstříc a při vaření se obejdeme bez vepřového."
Lukášova cesta k víře byla docela krkolomná. Prošel si buddhismem, šamanismem, novopohanstvím a křesťanstvím. Katolické kostely mu připadaly příliš ponuré, chladné a temné. Stejně jako samo náboženství. "V mešitě je to všechno jinak. Jsou tu přátelští lidé a přátelská atmosféra. Vše je teplé, jsou tu koberce a hodně světla. Stejně tak je to s tímto náboženstvím," tvrdí rezolutně Ali.
Ve vnějších znacích má bezesporu pravdu. Na kobercích se sedí příjemně a v prosluněném muslimském svatostánku s velkými okny je i dostatek světla. Během rozhovoru do modlitební místnosti postupně přicházejí různí muži, pár Čechů, většinou však cizinci. Pomodlí se a zase vyrazí svou cestou. Ženy mají zvláštní přístup zezadu do vlastní vyvýšené místnosti tak, aby se s příslušníky opačného pohlaví nepotkaly.
Ali mi říká, že si nejdříve prostudoval spisy českých orientalistů a potom se vrhl na studium knih o islámu. Chvíli ještě koketoval se súfismem, odštěpenou větví islámu. Konvertoval při třetí návštěvě mešity. "Nejdřív jsem se sem přišel jenom podívat a pak jsme mluvili o náboženství a studiu arabštiny. Napotřetí už jsem odříkal šahádu. Ovšem tím, že se člověk stane muslimem, jeho cesta nekončí. Naopak začíná. Ovšem to je v každém náboženství," dodává Ali, původem od jihomoravského Mikulova.
Povinná arabština
Náš rozhovor ukončuje příchod mladého vousatého českého muslima. S Alim se objímá na uvítanou a po rozloučení odchází do malé učebny. Zde se Češi a Češky učí o islámu a dostávají hodiny arabštiny. Ta je pro muslimy důležitá. Korán, základní knihu muslimské víry, lze totiž přesně vykládat pouze v originálním jazyce. Tím totiž mluvil k Mohamedovi bůh, a proto žádný překlad nemůže sloužit za jednoznačné vodítko v otázkách víry.
Na okně učebny mě zaujme zalepená obálka s nápisem: Pro nejlepšího studenta. Je v ní vidět několik tisícovek. Na konci roku ji získá nejlepší student arabštiny.
V České republice žije kromě asi pěti set muslimů českého původu až dvacet tisíc cizinců vyznávajících islám. Jen výjimečně se prý stane, že by se někdo z Čechů od islámu odvrátil.
"Pamatuji si jenom jeden případ, kdy od nás český muslim odešel. Byl to velice nadaný a chytrý mladý kluk. Kamarádi se složili, aby mohl studovat náboženství v zahraničí. Bohužel se tam k němu chovali stejně jako k jiným studentům a asi to nějak nezvládl. Zatímco tady byl pro nás výjimečný, tak tam byl jenom jeden z mnoha a pravděpodobně se tam k němu nechovali zrovna nejlépe. Když se vrátil do Česka, tak už do mešity nepřišel. Jednou jsem mu volal, ale pak jsem to vzdal. Je mi to líto, i když kdo ví, třeba islám dál praktikuje doma," vzpomíná Hassan Muneeb.
Policista Milan
Když přišel před rokem do brněnské mešity šestatřicetiletý Milan Válek, byl z toho docela poprask. Ani ne proto, že ještě před čtyřmi lety vinařil, ale že je zaměstnaný u policie jako kriminalista. Brněnští muslimové vůbec nečekali, že by mezi ně někdo takový mohl přijít. Navíc starší muži jsou mezi konvertity výjimka.
"Moje cesta k islámu trvala patnáct let. Měl jsem dva kamarády z Blízkého východu. Nebyli sice věřící, ale o muslimech toho hodně věděli. Pomalu jsem zjišťoval o islámu víc a víc. Do mešity jsem však přišel poprvé před rokem. Bylo to prostě takové nutkání sem přijít," vzpomíná Milan. Dvě hodiny mluvil o islámu s lidmi v mešitě. Potom jim řekl, že chce přijmout tuto víru. Dodnes je pro všechny velkým překvapením. V práci se svou vírou problémy nemá. "Řekl jsem to šéfovi a ten to vzal. Jen když jsem na nějaké akci s kolegy, tak musím přežít jejich vtípky a narážky. No, dá se to zvládnout."
Jeho konverzi zvládla i manželka, s níž má dvě děti, staršímu je osm let a mladšímu tři roky. Vychází mu vstříc, takže z rodinného jídelníčku zmizely salámy a vepřové.
Martina
Čtyřiadvacetiletá Martina konvertovala před necelými čtyřmi měsíci. Nechce zveřejnit celé jméno a nechat se fotografovat zepředu. Žije na malé vesnici a nechce, aby o její konverzi věděli známí. Teď je ale zahalená přesně podle přísných pravidel islámu. Má na sobě černý hidžáb, díky němuž jsou jí vidět jen ruce a obličej.
Do vyvýšeného patra mešity, které patří ženám a dětem, jdu v doprovodu Jalala Atassiho. Je správcem mešity a bez něj nesmím mezi ženy. Pokud bych je totiž obtěžoval, byla by jeho vina, že nechal cizí ženy bez ochrany v domě, který má na starost. V ženském patře je velký gauč, na kterém sedí tři mladé české muslimky. Všechny jsou zahalené tak, jak to vyžaduje Korán. Přes šátky jim nejsou vidět vlasy ani krk. Stejně mají zahalené ruce až k zápěstí.
Kolem nich se prohánějí dvě děti. Jen co vejdeme, začnou se ženy dívat do země. Součástí vyvýšeného ženského patra je i dětský koutek se skluzavkou. Vypadá přesně jako podobné koutky v supermarketech.
Martina se o islám začala zajímat ve Spojených státech, krátce po teroristických útocích na Světové obchodní centrum. Pracovala tam jako au-pair. "Chtěla jsem zjistit, co jsou ti muslimové zač. Chodila jsem do knihovny a srovnávala různá náboženství. Islám mi přišel jako nejkomplexnější a dávající jednoznačné odpovědi a rady, jak žít."
Když se vrátila domů, bála se jít sama do mešity. Zkontaktovala se proto přes internet s jinými českými muslimkami. Nejdřív přijala toto náboženství před nimi a teprve potom šla v jejich doprovodu do mešity. "Dnes už vím, že se nebylo čeho bát."
V mešitě se cítí dobře. V současné době žije bez partnera. Má jen kamaráda muslima, s nímž by jednou možná mohla mít vztah. "Určitě si chci vzít muslima, aby mi pomohl se duchovně rozvíjet. Myslím, že s ateistou nebo věřícím v jinou víru bych žít nemohla," dodává.
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 15. 5. 2006
Pro Listář vybral mgr)
(Foto brněnské mešity převzato z www.brno.muslim.cz)
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.
