Antonio Rosmini - dříve bludař, dnes prorok
Rozhovor s Umbertem Muratorim, ředitelem Studijního centra Rosminiánů
12. 7. 2006 Milan Glaser
Ve Vatikáně byly včera papežem Benediktem XVI. schváleny dekrety
Kongregace pro svatořečení, týkající se několika desítek nových
kandidátů na blahořečení, mezi nimiž byl i Boží služebník Antonio
Rosmini Serbato, jedna z nejvýznamnějších osobností devatenáctého
století v Itálii a to zdaleka ne jen v církevních kruzích. Postava,
která je v Itálii známá asi tak jako u nás Palacký, stojí za rozsáhlejší
zmínku i proto, že letos v českém překladu prof. Ctirada Pospíšila
byl vydán Rosminiho esej Komunismus a socialismus spolu s překladatelovou
doprovodnou studií o tomto italském autorovi. Rosmini patřil mezi přátele
papeže Pia IX., který jej chtěl dokonce učinit státním sekretářem,
ale později za jeho nástupců roku 1888 bylo celkem 40 jeho tezí
odsouzeno Sv.Officiem a jeho dílo bylo dáno na index. Rosminiho případ představuje
dodnes v jistém smyslu otevřenou ránu. V roce 1994 byl započat proces
jeho blahořečení, na jehož průběhu se podílel otec kardinál Tomáš
Špidlík. Jan XXIII. i po něm následující papežové se začali opět
hlásit k jeho odkazu. Jan Pavel II. jej pak v encyklice Fides et ratio dal
za příklad myslitele, v němž se harmonicky snoubí intelekt a víra a
roku 2001 Kongregace pro nauku víry Rosminiho myšlenky beze zbytku
rehabilitovala.
Rosmini se narodil roku 1797 v severní Itálii. Roku 1827 založil řeholní společenství nazvané Institut lásky (Istituto della Carita), který dodnes v Itálii působí. Rosmini byl nesmírně plodný spisovatel, teoretik práva, filosof a teolog, ale věnoval se aktivně i politice. Právě v této oblasti se znelíbil oběma tehdejším stranám sporu, ve kterém šlo o sjednocení Itálie, které Rosmini dávno před jeho uskutečněním nejen předvídal, ale také podporoval a snažil se přimět papeže, aby tomuto sjednocení nebránil. To se mu, bohužel, nepodařilo, což mělo za následek likvidaci papežského státu ke škodě Svatého stolce, který pak více než půl století čekal na svůj nový politický statut a jeho uznání mezinárodním společenstvím.
Rosmini byl osobním přítelem spisovatele Alessandra Manzoniho, italských politiků Gustava a Camilla Cavour, pozdějšího kardinála Newmanna a dalších. Z jeho děl je třeba jmenovat Novou esej o původu idejí, Filosofii politiky, Pojednání o mravním svědomí, O nejvyšším metodickém principu lidské výchovy a o jeho některých aplikacích, Filosofii práva, Filosofický systém a Teodiceu. Při četbě nedávno vydaného českého překladu Rosminiho eseje Komunismus a socialismus se lze přesvědčit, že jeho autor formuloval prorockou předpověď totalitních systémů, vycházejících z idejí tzv. utopického socialismu. Italský liberální myslitel a katolický kněz přednesl tuto přednášku v tzv. Akademii obrozenců v Osimu roku 1847, tedy tři roky před vydáním Marxova Komunistického manifestu a jeho myšlenky stojí za citaci:
„Je třeba si uvědomit, že mnoho nevzdělaných lidí a nezkušená
mládež se nechávají velmi snadno strhnout ústnatými sliby, jimiž
utopisté tak snadno obloudí ty, kdo nemají kritické myšlení. Ony sliby
jsou ve skutečnosti v křiklavém rozporu se společenskými systémy, které
naši utopisté chtějí konstruovat. Z uvedeného důvodu se mi zdá
nezbytné prokázat zcela jasně, že všechny ty velkolepé sliby, které
naši reformátoři tak halasně předkládají, jsou v naprostém rozporu s
jejich společenskými systémy a že místo toho, aby lidem přinášeli štěstí,
připravují pro všechny skutečnou propast bídy, nesvobody a hrůzy.
Reformátoři totiž místo toho, aby lidi povznášeli, chtějí z nich
nakonec udělat jen tažná zvířata; místo toho, aby zajistili mír,
chystají válku proti všem; místo vlády práva má podle nich nastoupit
vláda síly; místo toho, aby spravedlivě rozdělili bohatství země, chtějí
ho ve skutečnosti bezbřehým způsobem akumulovat; místo ohraničení
pravomocí vlád chtějí vytvořit naprosto nekontrolovanou a nikým
neodvolatelnou vševládu; reformátoři také nechtějí žádnou
spravedlivou konkurenci, protože všechno bude muset být pod diktátem zmíněné
vševlády. To ale znamená, že v systémech našich utopistů nemůže
docházet k pravému rozvoji průmyslu, zemědělství, obchodu, věd a umění.
Nové uspořádání světa totiž lidem odebere jakékoli podněty, otupí
jejich svobodnou vůli a pohřbí spontánní tvořivost populace. Nový
společenský systém rozhodně nebude produkovat velké myslitele,
objevitele, nebude v lidech probouzet touhu po hrdinství, protože všem
duchům notně zastřihne křídla, znemožní jakékoli odvážné hledačství,
znemožní velkodušnost, heroismus. Nezapomínejme, že ctnost bude v zásadě
něčím zakázaným. Rozhodně nebude platit, že v novém uspořádání
společnosti by mohlo docházet k uspokojování všech lidských sklonů.
Mýlí se ten, kdo by očekával, že lidský život v nových společenských
systémech bude radostnější a šťastnější, vždyť nebude možné,
aby se lidé vzájemně sdružovali ve svobodě, neboť budou obráni o svá
základní nezadatelná práva. Všude bude panovat jen šedá prostřednost
a nudná monotónnost. S lidmi se bude zacházet jako s kusem neživého dřeva
či železa. Jedinec nebude víc než součást ozubeného kola, nýtek či
šroubek ve velkolepém společenském stroji, který vynalezli tito inženýři
a konstruktéři nového světa. Běda, kdyby se taková součástka začala
hýbat tak, jak by si sama přála!
Nové společenské systémy rozhodně nepovedou k nárůstu svobody jedince
ani společnosti, naopak bude to naprosté a totální otroctví pod vládou
oné totální, diktátorské, nemravné, bezbožné a naprosto
nekontrolovatelné vlády, která nebude lidi utiskovat jenom zvnějšku, nýbrž
také zevnitř, protože základním zákonem bude to, aby se každý povinně
poddával těm nejnižším vášním a mravně hnil ve lži a nesvobodě.
Je jasné, že tyto monstrózní sociální stroje jsou propastí, v níž má
být pohřben každý pravý liberalismus i každý opravdový lidský
pokrok.“
V souvislosti s dekretem o heroických ctnostech Antonia Rosminiho poskytl Vatikánskému rozhlasu rozhovor přední znalec Rosminiho díla O.Umberto Muratore, ředitel Studijního centra Rosminiánů z italského města Stresa.
Jak jste přijali prohlášení o heroických ctnostech Antonia Rosminiho?
Řekl bych, že s dvěma zásadními pocity radosti. První radost je vlastní otcům a sestrám rosminiánům, kterým se dostalo odměny za jejich důvěřivé očekávání. Rosmini nás vždy učil věřit v Církev jako v matku. Dnes se nám v té věci dostalo dalšího potvrzení. Druhá radost se dívá více do budoucnosti: je to radost z velkého dobra, které mohou postava a spisy Antonia Rosminiho přinést dnes celé Církvi.
Byla to však dlouhá cesta…
Velmi dlouhá, uvědomíme-li si, že Rosmini zemřel roku 1855. Avšak ne tak dlouhá, vezmeme-li v úvahu to, co je v sázce. Rosminiho spisy a myšlenky představují obdivuhodný poklad a všechny se snaží pomoci v orientaci moderního myšlení a smířit se s vírou a církví. Je pochopitelné, že Církev chtěla podrobně probrat celou tu horu nauk, dříve než udělí Rosminimu svobodu kolovat mezi věřícími. Dobrý a moudrý cíl je tedy plodem trpělivosti a rozvážnosti.
Ve své době nebyl Rosmini plně pochopen. V čem byl nadčasový?
Je velice mnoho bodů, ve kterých předběhl dobu, což je také znamení této rozumné, čisté lásky, věrné pravdě i lidem; čistoty, která jej uschopnila pozvednout se nad vášně své doby. Poukáži pouze na jeho filosofii, schopnou předkládat legitimní a důslednou alternativu k modernímu materialismu a eklekticismu; na jeho důraz na práva občanů a národů, které Rosmini spatřoval v důstojnosti osoby a zakládal na etice; a na jeho snahu obsáhnout celé bytí a vnést evangelní kvas do společnosti a vědy.
Zahrnuje prohlášení o heroických ctnostech také Rosminiho poslušnost, třebaže v této věci docházelo k nedorozuměním?
Zajisté. Řekl bych dokonce, že jeho pokora ve snášení bolestí nepochopení tvoří dnes vzácný intelektuální vzor „trpělivosti lásky“: kdo opravdu miluje, dokazuje to především tím, že umí této lásce přinášet oběti.
V čem je aktualita Rosminiho dnes?
U Rosminiho dnes zaráží a překvapuje šíře jeho perspektivy a odvaha, s níž dokáže myslet i milovat ve velkém. Ještě obdivuhodnější je fakt, že tuto universální vizi čerpá z pokladu katolického náboženství, jehož obnovu dnes nabízí modernímu myšlení jako velkomyslný projekt zítřka. Naplnil tak poslání, které mu kdysi svěřil papež, když jej vybídnul, aby znovu získal lidi pro víru prostřednictvím milující inteligence.
(Převzato z Radia Vaticana ze dne 27. 6. 2006
Pro Listář vybral mh
Ilustrace: Portrét Antonia Rosminiho od Francesca Hayeze, 1853)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
